SLP 09 (2015)

ͻ.͹ Partyzáni Problematika postavení partyzánů byla předmětem jednání již na obou konferencích v r. 1971–1972. MVČK dokonce navrhoval přijetí Dodatkového protokolu o party- zánském vedení války. 61 Měl se mimo jiné zabývat statusem kombatantů a válečných zajatců a měl vycházet z článku 4 ŽÚ o zacházení s válečnými zajatci. Tento protokol nebyl ovšem nikdy přijat, neboť experti se vyslovili proti přijetí Protokolu o vedení partyzánské války. V této přípravné fázi ani později v letech 1974 – 1977 se neprosa- dila idea jednoho protokolu jak pro mezinárodní, tak i vnitrostátní ozbrojené konflik- ty. 62 Diplomatická konference v letech 1974–1977 věnovala této otázce mimořádnou pozornost. MVČK vypracoval návrh dvou dodatkových protokolů jako podklad pro jednání konference, která se postavením partyzánů začala meritorně zabývat na 2. zase- dání konference v březnu r. 1975 a teprve na závěrečném zasedání v r. 1977 byl přijat definitivní text. Konference řešila v této souvislosti čtyři základní právní otázky: 1. Je nebo není nutné považovat partyzány za kombatanty? 2. V případě kladné odpovědi, měla být řešena otázka, zda partyzáni mají právo na stejnou ochranu podle MHP (de lege lata a zejména de lege ferenda) jako běžní vojáci v ozbrojených kon- fliktech? 3. Lze partyzánům v případě jejich zajetí poskytnou plný a ničím neomezený status válečných zajatců? 4. Jakým způsobem lze snížit, omezit nebo eventuálně zrušit čtyři podmínky čl. 1 Řádu války pozemní (ŘVP) a čl. 4 Třetí ŽÚ a odstranit tak „dis- kriminaci“ partyzánů? 63 Námitky proti rozšíření práv partyzánů zahrnovaly argument, že každý ústup od čtyř podmínek stanovených v ŘVP a ŽÚ je zároveň oslabením ochrany civilního obyva- telstva, přičemž zvýšení ochrany civilního obyvatelstva bylo jedním z cílů, které kon- ference sledovala. Výsledkem jednání bylo dosažení kompromisu, který je zakotven v DP I, části III. a oddílu II nazvaném „Status kombatantů a válečných zajatců“. Čl. 43 přijatý konsenzem obsahuje definici pojmu „ozbrojené síly“. Rozumí se jimi „strany v konfliktu“, které „se skládají ze všech organizovaných ozbrojených sil, skupin a jed- notek, nacházejících se pod velením osob odpovědných této straně za jednání svých podřízených, a to i v případech, kdy strana je zastupována vládou nebo orgánem, který protější strana neuznává „…Kombatanti jsou v tomto článku charakterizováni jako „příslušníci ozbrojených sil strany v konfliktu (s výjimkou zdravotnického a du- chovního personálu)…“, kteří tak „mají právo se přímo účastnit nepřátelských akcí“. Z hlediska právního postavení partyzánů je klíčové ustanovení odst. 3: „Za účelem ochrany civilního obyvatelstva před následky nepřátelských akcí jsou kom- batanti povinni se odlišit od civilního obyvatelstva v době útoku nebo vojenské operace, 61 Aditional Protocol on GuerillaWarfare, viz k tomu SUTER, Keith. An International Law of GuerillaWarfare: The Global Politics of Law – Making. London: Frances Pinter Publishers, 1984, ISBN 0861872894, s. 110. 62 SCHINDLER, Dietrich. The Different Types of Armed Conflicts According to the Geneva Conventions and Protocols, RCADI , The Hague, Vol. 163, 1979, s. 155. 63 MENCER, Gejza, Nové mezinárodní právo , Praha, Academia 1983, s. 45.

96