SLP 09 (2015)

ve Španělsku ve 30. letech, jež poukázala na možnou destruktivnost konfliktů ode- hrávajících se nikoli mezi státy, ale uvnitř nich. Poznatky získané v těchto konfliktech ovlivnily podobu čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů, které byly přijaty dne 12. srpna 1949 a dnes patří mezi nejvíce ratifikované mezinárodní smlouvy vůbec. Ženevské úmluvy rozšířily ochranu, která byla dosud poskytována jen příslušníkům ozbrojených sil vyřazeným z boje (raněným, nemocným, trosečníkům, válečným zajatcům), na civilní obyvatelstvo, konkrétně na civilisty v moci jiné strany v konfliktu a civilisty pobývající na okupovaném území. Vedle toho byly poprvé v his- torii podřízeny úpravě vedle ozbrojených konfliktů mezistátních také konflikty vnitro- státní. Ženevské úmluvy jim sice vyhradily jediné ustanovení, společný článek 3, i tak se ale jednalo o důležité prolomení zásady, že vnitřní záležitosti státu nejsou věcí me- zinárodního zájmu a že státy mohou se svými občany nakládat, jak uznají za vhodné. 7 Trend posilování právních garancí vztahujících se na jednotlivé kategorie chráně- ných osob a další rozšiřování režimu MHP pokračoval rovněž během období studené války. Výrazem se staly mj. dva Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám, které byly přijaty dne 8. června 1977. První protokol přinesl podrobnější pravidla aplikova- telná za mezinárodních ozbrojených konfliktů. Těmi se nově nerozumějí již jen mezi- státní střety, ale také boje za národní osvobození, tedy „ozbrojené konflikty, ve kterých národy bojují proti koloniální nadvládě a cizí okupaci a proti rasistickým režimům, aby uplatnily své právo na sebeurčení“ (článek 1 odst. 1 Protokolu). Druhý protokol roz- vedl minimální úpravu poskytovanou obětem vnitrostátních ozbrojených konfliktem společným článkem 3 Ženevských úmluv. Nově se na tyto oběti vedle minimální stan- dardů lidskosti vztahovaly detailnější garance upravující např. zacházení s nimi během zadržení, nebo trestní řízení proti nim. 8 Dodatkové protokoly z roku 1977 v sobě zachytily ještě jednu změnu, kterou MHP za studené války prošlo. Šlo o sbližování ženevského a haagského práva. Zatímco pů- vodně se oba systémy vyvíjely na sobě značně nezávisle, nyní mezi nimi začalo dochá- zet k propojování – např. Dodatkový protokol I v sobě obsahuje normy práva ženev- ského (typicky část II nazvaná Ochrana raněných, nemocných a trosečníků) i práva haagského (typicky část III oddíl I nazvaný Způsoby a prostředky vedení války). Vedle takovýchto smíšených instrumentů ovšem i během studené války dále vznikaly vlast- ní smlouvy haagského práva. Především se v MHP začal formovat autonomní režim ochrany kulturních statků za ozbrojených konfliktů, na jehož dodržování a další roz- voj dohlíží organizace UNESCO. Základem tohoto režimu se stala Haagská úmluva 7 Viz BÍLKOVÁ, Veronika. Úprava vnitrostátních ozbrojených konfliktů v mezinárodním humanitárním prá- vu. Praha: Právnická fakulta UK, 2007. ISBN 978-80-85889-82-6. 8 Cenou za toto rozšíření úpravy bylo zúžení záběru Dodatkového protokolu II, který se na rozdíl od spo- lečného článku 3 Ženevských úmluv nevztahuje na všechny vnitrostátní ozbrojené konflikty, ale pouze na ty, „k nimž dochází na území Vysoké smluvní strany mezi jejími ozbrojenými silami a disidentskými ozbrojenými silami nebo jinými organizovanými ozbrojenými skupinami vykonávajícími pod odpověd- ným velením takovou kontrolu nad částí jejího území, která jim umožňuje vést trvalé a koordinované vojenské operace a aplikovat tento Protokol“ (článek 1 odst. 2 Protokolu II).

14