SLP 09 (2015)

o ochraně kulturních statků za ozbrojených konfliktů z roku 1954. Vedle toho byla přijata série smluv omezujících či zakazujících užití určitých zbraní – šlo o zbraně konvenční ( Úmluva o zákazu nebo omezení užívání některých konvenčních zbraní z roku 1980 do- plněná sérií protokolů) i zbraně hromadného ničení (Úmluva o zákazu biologických zbraní z roku 1973). Některé tyto smlouvy měly čistě humanitárně právní charakter, jiné vedle užití zbraní regulovaly také jejich výrobu, prodej či skladování. Dalším mezníkem ve vývoji MHP se stal přelom minulého a tohoto století. Jedním z důvodů byl konec studené války, který umožnil větší spolupráci států v určitých ob- lastech (např. při postihu pachatelů závažných zločinů podle mezinárodního práva). Dalším faktorem byla proměna povahy ozbrojených konfliktů, mezi nimiž stále větší procento tvoří konflikty vnitrostátní, s výraznou asymetrií bojujících stran. Typický účastník ozbrojených konfliktů již není příslušník řádné armády bojující proti armádě jiného státu, ale člen nestátní ozbrojené skupiny zapojený do často značně nepřehled- ných bojů uvnitř jednoho státu. Potřeba „oslovit“ tyto typy aktérů vedle mj. k tomu, že po století a půl trvajícího důrazu na smluvní zachycení norem MHP se pozornost opět začala obracet k obyčejovým normám, jejichž závaznost mohou být povstalecké skupi- ny ochotny akceptovat spíše než závaznost smluv uzavřených státy, proti nimž bojují. Výsledkem tohoto posunu se stala studie Obyčejové mezinárodní humanitární právo, kterou v letech 1995–2005 připravili experti MVČK. 9 Studie zakotvuje 162 normy obyčejového práva, které podle názoru autorů ve své většině platí za všech typů ozbro- jených konfliktů. Studie vychází z praxe států i nestátních aktérů a od svého přijetí je pravidelně aktualizována tak, aby neztratila relevantnost. Návrat k obyčeji neznamenal zavržení mezinárodních smluv jako vhodného nástroje regulace v oblasti MHP. Za poslední dvě a půl desetiletí byla přijata řada nových smluv- ních instrumentů, z nichž výrazná většina spadala do okruhu haagského práva, popř. měla smíšený charakter. Za všechny lze zmínit např. Úmluvu o zákazu chemických zbraní z roku 1993, Úmluvu o zákazu protipěchotních min (Ottawská úmluva) z roku 1997, nebo Úmluvu o kazetové munici z roku 2008. MHP se také začalo více sbližovat s ně- kterými dalšími oblastmi mezinárodního práva, především právem lidských práv. Dobře vidět je to na úpravě práv dětí: Úmluva o právech dítěte z roku 1989 zakotvila specifické ustanovení týkající se ochrany dětí za ozbrojených konfliktů (článek 38). Na toto ustanovení později navázal Opční protokol o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů z roku 2000, který se zabývá jevem tzv. dětských vojáků, jenž má aspekty jak humanitárně právní, tak lidskoprávní. Vliv práva lidských práv na MHP se ovšem projevuje rovněž v dalších oblastech MHP, např. v již zmíněné studii MVČK o oby- čejovém MHP, která se při prokázání existence některých obyčejových pravidel MHP opírá mj. o existující lidskoprávní instrumenty.

9 HENCKAERTS, Jean-Marie, DOSWALD-BECK, Louise (Eds). Customary International Humanitarian Law , Volume I: Rules, Volume II: Practice. Cambridge. International Committee of the Red Cross/ Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-53925-0.

15