SLP 09 (2015)

bude nejvíce relevantním znění čl. 17 odst. 1 písm. a) až c). Zde je v souladu se zásadou ne bis in idem stanovováno, že jurisdikce MTS je vyloučena tehdy, pokud již bylo či ak- tuálně je proti osobě vedeno trestní řízení či vyšetřování před orgány státu, který měl/ má k tomuto svou jurisdikci a toto stíhání či vyšetřování není stiženo vadou spočívající v neschopnosti či neochotě státu a jeho orgánů zločin skutečně stíhat či vyšetřit. 6 Tato úprava zvolená pro jurisdikci MTS 7 byla opodstatněna jednak výsledkem po- litické debaty vedoucí k přijetí Římského statutu, jednak praktickými důvody a byla nepochybně ovlivněna i historickou zkušeností. 8 V ní ústřední pozici zaujímají právě případy stíhání nacistických zločinců prostřednictvím orgánů jednotlivých států. Při bližším zkoumání právě tyto případy v mnoha ohledech ilustrují situace, kdy přísluš- ný stát není schopen (je-li vůbec ochoten) skutečně vést stíhání a/nebo vyšetřování zločinů podle mezinárodního práva, mezi něž velká řada zločinů spáchaných během nadvlády národního socialismu patřila. ͸. Obecná východiska stíhání nacistických zločinů podle mezinárodního práva po druhé světové válce v Německu Myšlenka potrestat individuální pachatele nacistických zločinů prošla během druhé světové války vývojem. Prvotní skepse 9 byla postupně nahrazena řadou zvažovaných způsobů, jak pachatele nacistických zločinů potrestat. Dlouhou dobu však nebylo mezi 6 Srov. v tomto kontextu i čl. 17 odst. 2 a čl. 20 Římského statutu. 7 Úprava se liší od přístupu zvoleného ve Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (čl. 9, Statut byl schválen rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 827 (1993)) i ve Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (čl. 8, Statut byl schválen rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 995 (1994)). V těchto případech se setkáváme s tzv. konkurenční jurisdikcí dávající prioritu mezinárodním tribunálům před orgány činnými v trestním řízení v jednotlivých státech. Obdobný přístup lze dovodit i v případě Mezinárodního vojenského tribunálu (viz čl. 1 Londýnské dohody ze dne 8. srpna 1945 a čl. III(3) a čl. IV(2(a) zákona Kontrolní rady č. 10 ze dne 20. prosince 1945). 8 K tomuto srov. blíže např. SCHIFF, Benjamin N. Building the International Criminal Court . New York: Cambridge University Press, 2008. ISBN 9780521873123, s. 80; KRESS, Claus. Germany and International Criminal Law: Continuity or Change?. In The Nuremberg Trials – International Criminal Law Since 1945 / Die Nürnberger Prozesse – Völkerstrafrecht seit 1945 . München: K. G. Saur, 2006. ISBN 9783598117565, s. 239. 9 Tato skepse se zakládala především na negativních zkušenostech se souzením jednotlivců podezřelých z porušení „ zákonů a zvyklostí války “ (srov. formulaci obsaženou např. v čl. 228 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919) po skončení první světové války. Tento pokus o soudní spravedlnost je obecně považován za jeden z případů „selhání justice“, který na začátku druhé světové války notně oslaboval horlivost Britů a Američanů požadovat trestněprávní odpovědnost jednotlivců za porušení norem me- zinárodního válečného práva. Srov. např. KOCHAVI, Arieh J. Prelude to Nuremberg: Allied War Crimes Policy and the Question of Punishment . Chapel Hill and London: The University of North Carolina Press, 1998. ISBN 978-0807824337, s. 8-9; MATTHÄUS, Jürgen, The Lessons of Leipzig: Punishing German War Criminals after the First World War. In HEBERER, Patricia, MATTHÄUS, Jürgen (eds.) Atrocities on Trial: Historical Perspectives on the Politics of Prosecuting War Crimes . Lincoln/London: Holocaust Memorial Museum, 2008. ISBN 978-0803210844, s. 9; BASS, Gary J. Stay the Hand of Vengeance: The Politics of War Crimes Tribunals . Princeton: Princeton University Press, 2000. ISBN 9780691092782, s. 106-107.

187