SLP 09 (2015)

lastech, jako je např. kolektivní bezpečnost. Téměř všechny oblasti činnosti států i sou- kromých osob jsou dnes ovlivněny aktivitami mezinárodních organizací, což umož- ňuje mezinárodní spolupráci na vládní i nevládní úrovni. Na vládní úrovni je proces internacionalizace posilován také dobrovolným přenosem pravomocí na mezinárodní organizace. Je logické, že míra pravděpodobnosti vzniku odpovědnosti u mezinárod- ních organizací souvisí se šíří jejich pravomocí a se zaměřením jejich činnosti, a tedy i s odvětvím mezinárodního práva, které upravují. V jednotlivých mezinárodních or- ganizacích se navíc ustálila odlišná úprava rozsahu odpovědnosti, což do budoucna hrozí jednak nedostatkem odpovědnostních mechanismů u některých z nich, a jednak nežádoucí fragmentací práva mezinárodních organizací. 19 Čím více kompetencí mezi- národní organizace od států přebírají a nezávisle vykonávají, tím komplexnější by měla být úprava jejich odpovědnosti. V případě nerovnováhy mezi objemem kompetencí a odpovědnosti se hovoří o deficitu odpovědnosti mezinárodních organizací. 20 Zapojení mezinárodních organizací do ozbrojených konfliktů vyvolává intenzivní potřebu řešit odpovědnostní vztahy k dalším účastníkům konfliktu i k jednotlivcům, kteří utrpěli újmu. Týká se to i dalších činností, kde hrozí způsobení škod, jako je výzkum vesmíru nebo jaderná energetika. 21 Vojenské aktivity jako jednu z činností, při kterých může dojít k odpovědnosti mezinárodních organizací, uvádí už v r. 1955 první zpráva Komise pro mezinárodní právo OSN ke kodifikaci odpovědnosti stá- tů. 22 V průběhu půlstoletí soustavné práce Komise na tématu odpovědnosti států se diskutovalo o institutech týkajících se práva mezinárodních organizací, např. otázka právních následků jednání orgánů mezinárodních organizací na území států, nicméně do výsledného Návrhu nic z toho zařazeno nebylo. 23 Celou mezinárodní organizaci lze teoreticky vnímat jako de facto orgán státu, a to tehdy, když je pod výlučným vlivem jednoho svého člena. 24 Státní orgány zase jednají jako orgány mezinárodní organizace tehdy (a to je mnohem častější případ), když provádějí rozhodnutí vydané mezinárod- ní organizací, na kterou její členové přenesli své kompetence. To je běžný model fun- gování např. společné obchodní politiky členských států EU, která patří mezi výlučné pravomoci Unie. Na mezinárodní scéně, např. před orgány WTO, jsou státní orgány považovány za de facto orgány Evropské unie. Jedná se tedy již o kompetence organizace a ta má povinnost vykonávat přiměřený dohled nad provádějícími orgány. 25 Protože se nejedná o výkon státních kompetencí,

19 COLLINS, Richard, WHITE, Nigel D., op. cit., s. 2. 20 Tamtéž, s. 3. 21 HIRSCH, Moshe., op.cit., s. 6.

22 JÍLEK, Dalibor. Kodifikační úkol: odpovědnost mezinárodních organizací. In: ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel, JÍLEK, Dalibor. Mezinárodní odpovědnost . 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3057-7, s. 191. 23 First report on responsiblity of international organizations , UN Doc. A/CN.4/532, 2003, s. 3-5. 24 HIRSCH, Moshe., op. cit., s. 195. 25 DUPUY, René. Manuel sur les organisations internationales. 2. vyd. Haag: Martinus Nijhoff Publishers, 1998, ISBN 978-90-411-1119-7, s. 892.

66