SLP 09 (2015)

Za podmínky, že oběťmi mohly být pouze osoby německé národnosti nebo apolité, tak hlavními zločiny, na které byl před německými soudy aplikován v tomto období ZKR 10 a jeho ustanovení o zločinech proti lidskosti, byly činy v kontextu nacistic- kého programu euthanasie (tzv. Aktion T4 ) směřujícího k systematickému vraždění osob fyzicky či duševně postižených ( murder type ), ale také činy osob podílejících se na masových (a koordinovaných) perzekucích Židů v souvislosti s tzv. křišťálovou nocí v roce 1938. 20 Zcela svébytným a zajímavým případem byly činy udavačství (ve své podstatě tedy činy zaměřené nikoliv proti skupině obyvatelstva jako celku, nýbrž proti jednotlivcům), u nichž v některých případech docházelo k tomu, že byly kvalifikovány jakožto zločiny proti lidskosti ( persecution types ). 21,22 Do dnešní doby není zcela ujasněné, zda některé činy spočívající v udavačství mají být zahrnovány (v moderním chápání) do kategorie zločinů proti lidskosti. A. Cassese právě na příkladu postupu před německými soudy (ve svém výkladu k britskému sek- toru) připouští, že by tomu tak na základě této post-nacistické zkušenosti být mohlo. 23 V praxi docházelo u udavačství k rozlišování dvou případů: případů, které se odehrály do začátku druhé světové války, kdy na základě udání nehrozil zpravidla oběti tohoto jednání vážnější postih (ledaže šlo o osobu politicky nevyhovující či osobu židovského původu), a případy po srpnu 1939, kdy vzhledem k novým výnosům hrozily za „pod- rývání vojenské síly“ domnělým škůdcům vysoké tresty. Za těchto podmínek mohlo i udavačství představovat „nelidské jednání“ a být kvalifikováno před německými soudy jako zločin proti lidskosti. 24 Bylo to však až po výrazném utlumení aktivity okupačních tribunálů spojeneckých mocností, resp. po obnově plné jurisdikční suverenity Německa (či alespoň v jeho zá- padní části 25 ) v roce 1955, kdy je možno hovořit o začátku „plnohodnotné“ nezávislé reflexe nacistických zločinů před národními soudy v Německu. Ačkoliv i v případech, kdy německé národní soudy v britské a francouzské okupač- ní zóně postupovaly podle ZKR 10, 26 docházelo k subsidiárnímu použití německého 20 Srov. např. Strafsache gegen Oskar Wiegert u. a. (OLG Köln ), SF, F 176/4, No. 19/22/060 přetištěný v čás- tech In: BRYANT, Michael S., op. cit. , s. 51. 21 Ibid., s. 48 a násl. 22 Srov. zejména rozsudek OGHBZ StS 78/48 ze dne 9.11.1948 (dostupný In RÜTER, Christiaan F., DE MILDT, Dick W. (eds.) Die Westdeutschen Strafverfahren wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen 1945–1997 . München: K.G. Saur Verlag, 1998, Band II. ISBN 9783598238321). 23 CASSESE, Antonio. International Criminal Law. 2 nd Edition. Oxford: Oxford University Press, 2003. ISBN 978-0199203109, s. 116. Tato linie judikatury poválečných rozhodnutí německých soudů byla re- centně potvrzena také In: Prosecutor v. Tadić , ICTY Appeal Chamber Case No. IT-94-1-A, paras 255-270. 24 BRYANT, Michael S., op. cit ., s. 48-49. 25 Samotné spojenecké mocnosti (USA, Francie a Velká Británie) mohly případně ZKR 10 aplikovat až do 5. května 1955, kdy Smlouvou o úpravě otázek vznikajících z války a okupace / Treaty for the Regulation of Questions Arising from the War and Occupation / plně přenesly pravomoce v justičních věcech zpět na SRN. Srov. RÜCKERL, Adalbert, op. cit. , s. 623-624. 26 A. Rückerl celkově uvádí, že v západoněmeckých zónách bylo mezi lety 1945 až 1951 (tj. v období, kdy mohl být i národními německými soudy ZKR aplikován) dohromady k 730 případům odsouzení pro

190