SLP 09 (2015)

ZrušenímKVG začala zcela nová kapitola přístupu k nacistickým zločinům v Rakousku, v mnoha směrech v důsledcích srovnatelná s již popsanou situací v SRN. I v Rakousku s sebou přinesl příklon k aplikaci norem ryze národního práva majících své kořeny v klasickém trestním právu předválečného typu i řadu praktických problému. Tak jako v Německu se setkáváme především s potížemi plynoucími z promlčování zločinů na- cismu. Standardní promlčecí doby stanovené pro trestné činy obsažené v rakouském trestním zákoně z roku 1852 (dále jen „StG“) 49 v trvání 5, 10 nebo 20 let se v přípa- dech nacistických zločinů počítaly až od 29. července 1945. Toto pravidlo pro posuzo- vání běhu promlčecích lhůt však bylo do právního řádu vneseno až se zpožděním, a to v roce 1963. 50 Výslovně se však nevztahovalo na případy, které již byly promlčeny, což byly k roku 1963 již všechny trestné činy s výjimkou těch, za něž StG umožňoval uložit trest odnětí svobody na doživotí a které se staly po 26. červenci 1943. 51 Těmi byly trest- né činy vraždy (§ 134 a násl.), kvalifikované skutkové podstaty obecného ohrožení 52 (§ 85 a násl.) a dále bez větší relevance pro stíhání bývalých nacistů i loupeživé zabití (§ 140-141) a vlastizrada (§ 58-59). Přestože se definice vraždy rakouském StG 53 lišila od definice platné v SRN a ne- obsahovala specifické pojmové znaky usmrcení jiného člověka z důvodů „vražedného chtíče“ atp., ani rakouský StG se neukázal být vhodnou a efektivní úpravou pro postih zločinů systémového a masového charakteru. Ačkoliv § 136 StG určoval, že pomoc k vraždě se trestá stejně jako vražda samotná, ukázalo se být pro procesy s nacistic- kými zločinci problematickým především spojení § 137 a § 5 StG. Z nich vyplýva- lo, že v případech toliko „vzdáleného podílnictví na vraždě /entfernter Theilnehmer/“ se horní hranice trestní sazby ze zákona snižovala na maximálně 10 let odnětí svobody. Výslovně mimo jiné § 5 také určoval, že vzdáleným podílníkem na trestném činu je ten, kdo k němu přispěl svým jednáním vyvíjeným na rozkaz jiné osoby v nadřízeném postavení. V důsledku toho došlo k tomu, že trestnost takovýchto případů pomoci k vraždě by již byla promlčena po pěti letech. Na tuto právní limitaci narazila i obžaloba v patrně nejznámějším rakouském proce- su s válečným zločincem po roce 1955, tj. v procesu s jedním z hlavních spolupracovní- 49 Trestní zákon / Strafgesetz /, Allgemeines Reichs-Gesetz- und Regierungsblatt für das Kaiserthum Österreich 1852, s. 493. 50 Spolkový zákon o prodloužení promlčecích lhůt v trestním řízení / Bundesgesetz über die Verlängerung von Verjährungsfristen im Strafverfahren /, BGBl. 180/1963. 51 Zákon, kterým se stanovoval počátek běhu promlčení u zločinů nacismu, byl totiž vyhlášen ve spolkové sbírce zákonů / Bundesgesetzblatt / ke dni 26. července 1963. Zločiny, které se udály o více jak dvacet let dříve (tj. před 26. červencem 1943), by tudíž rovněž byly promlčeny v rámci běžné promlčecí doby dva- ceti let. 52 Termín „obecné ohrožení“ je v souladu s obsahem těchto ustanovení StG volným překladem termínu uži- tého v německojazyčném originále zákona, který tyto činy označuje jako „Öffentliche Gewalttätigkeit“ (tedy veřejně násilná činnost, veřejné násilí). 53 Základní skutková podstata vraždy byla ve StG definována tak, že se jí dopustí, kdo „ jedná proti jinému člověku s úmyslem jej usmrtit a v důsledku tohoto jednání dojde k usmrcení tohoto nebo jiného člověka [...].“

196