SLP 09 (2015)

nullum crimen sine lege, jak se někdy tvrdilo a tvrdí. Žádná právnická sofistika přece nemůže vyvinit pachatele takových činů, protože by právo přestalo být právem pro ne- morálnost. Právo v tomto ohledu musí zajistit především spravedlnost a právní jistota je až druhotná. 24 Sám norimberský soud však poukázal na to, že zákaz útočné války existoval zásluhou Briand-Kellogova paktu už před vypuknutím druhé světové války. Jednání v rozporu s ním mělo cejch zločinu podle mezinárodního práva, i když to tak pakt výslovně nestanovil. 25 Argumentovat na podporu řešení zvoleného spojenci lze i nutností vyvážení práv jednotlivce a celku: není možné dopustit, aby se zločinec jako individuum mohl dopustit čehokoli na úkor ostatních a chránila ho báječná jistota práva, vlastně nepostižitelnost, a všem ostatním by zůstaly jen škody. I z tohoto hledis- ka se jeví norimberský soud jako pokus o zjednání elementární spravedlnosti. Zaměříme-li se na to, kdo byl před norimberský soud postaven, musíme konstato- vat, že byl výběr nacistických špiček celkem reprezentativní. Byli zde souzeni: druhý muž Třetí říše Hermann Göring, významní představitelé NSDAP (Martin Bormann, Rudolf Hess), nositelé vysokých funkcí ve státní správě a hospodářství (Wilhelm Frick, Walter Funk, Franz von Papen, Joachim von Ribbentrop, Fritz Sauckel, Hjalmar Schacht, Albert Speer), ideologové (Alfred Rosenberg, Hans Fritzsche, Julius Streicher, Baldur von Schirach), špičky bezpečnosti a wehrmachtu (Ernst Kaltenbrunner, Wilhelm Keitel, Alfred Jodl, Karl Dönitz, Erich Raeder) i okupačního aparátu (Hans Frank, Konstantin von Neurath, Arthur Seyss-Inquart). Více zastoupeni mohli být předsta- vitelé bezpečnostních složek a armády, kteří se ve svém počínání často neštítili ničeho. Důležité bylo, že se pachatelé nemohli vymlouvat na plnění rozkazu a dovolávat se imunity z důvodu své funkce. Souzeny v Norimberském procesu byly i některé nacis- tické organizace, které byly označeny za zločinecké (vedení NSDAP, gestapo a SD, SS). To mělo usnadnit postih jejich příslušníků v navazujících procesech. 26 Z procesního hlediska nelze Norimberskému procesu mnoho vytknout. Řízení spo- jující angloamerické a kontinentální prvky mělo standardní pořad běžně uplatňovaný v trestním procesu. Šetřena byla práva obhajoby. Dokazování se opíralo hlavně o vý- slechy svědků a listinný materiál pocházející často přímo z nacistické provenience. Žalobce a obhájce mohli vyslechnout kteréhokoli svědka nebo obžalovaného a podro- bit je křížovému výslechu. To zajišťovalo řízení potřebnou kontradiktornost a tím 24 Souhlasím v tomto směru s proslulou Radbruchovou formulí: „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním právem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako „nepatřičné právo“ (unrichtiges Recht) musí spravedlnosti ustoupit.“ Viz RADBRUCH, Gustav, op. cit., s. 130. Jinak ohledně neporušení zásady nullum crimen sine lege argumentuje HOBZA, Antonín, op. cit., s. 161 an. Tvrdí, že nacisté vedli zločineckou válku, a to je zbavilo možnosti domáhat se jinak běžných práv, právní ochrany. Kromě toho má za to, že odpovědí na nacistické bezpráví byla revoluce v právu a během revoluce, která dává vzniknout novému právu, tato zásada neplatí. 25 HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes, op. cit. , s. 671. 26 DELPLA, François, op. cit., s. 56 an.

181