SLP 09 (2015)

vyloučit v případě trestného činu vraždy (tj. jediného trestného činu, který ještě nebyl po roce 1960 promlčen). 33 Ani z hlediska formulace skutkových podstat se nejevila německá sázka na předvá- lečný zákoník jako ideální řešení. Zakotvení trestného činu vraždy v německém StGB má ve srovnání s českým či francouzským či rakouským právem zcela specifickou práv- ní konstrukci, když ji definuje následovně (§ 211 odst. 2): „ Vrahem je ten, kdo usmrtí člověka z vražedného chtíče, k uspokojení pohlavních pudů, z hrabivosti, nebo z jinak nízkých pohnutek, zákeřně nebo s krutostí nebo s obecně nebezpečnými prostředky nebo za účelem umožnění nebo zakrytí jiného trestného činu .“ 34 Přímo do skutkové podstaty tohoto trestného činu tak vstupuje specifický motiv (subjektivní vztah pachatele k jeho jednání), který se stává jejím pojmovým a definičním znakem (tj. součástí objektivní stránky trestného činu). 35 Jediným mandatorním trestem předepsaným ve StGB za tento trestný čin byl trest doživotí, což však neplatilo pro případy pomoci k vraždě ( Beihilfe ), kdy bylo možno trestní sazbu snížit. 36 V řadě případů tak byla s ohledem na výše uvedené obžaloba vedena pro pomoc k trestnému činu vraždy, neboť bylo velmi obtížné prokázat prá- vě pojmové znaky vraždy spočívající (u nacistických zločinů zejména) ve vražedném chtíči, nízkých pohnutkách (sem spadá např. rasový motiv), zákeřnosti nebo krutosti. V praxi se tak trestní řízení dostávala do pasti, kterou moderní mezinárodní trest- ní právo, které bylo v SRN záměrně po roce 1951 opomenuto, překonává koncepcí irelevance příkazu nadřízeného či imunit vedoucích představitelů veřejné moci. V pří- padech vyšších činitelů se v Německu ukázalo jako velmi složité až nemožné prokázat, že se zapojili do vraždícího procesu (pro jejich relativní „vzdálenost“ od míst, kde se vraždění odehrávalo). Na druhou stranu i níže postavení členové nacistického aparátu 33 Zákon o počítání trestněprávních promlčecích lhůt / Gesetz über die Berechnung strafrechtlicherVerjährungs- fristen /, BGBl. 1965, s. 315; 9. trestněprávní pozměňovací zákon / 9. Strafrechtsänderungsgesetz /, BGBl. 1969, s. 1065; 16. trestněprávního pozměňovacího zákona / 16. Strafrechtsänderungsgesetz /, BGBl. 1979, s. 1046. 34 Tato definice trestného činu vraždy, která ji zásadním způsobem spojuje s existencí konkrétních motivů, byla do StGB zanesena v roce 1941. Do té doby bylo za vraždu považováno „úmyslné zabití spojené s předběžným plánováním.“ Srov. zákon měnící Říšský trestní zákoník ze dne 4. září 1941 / Gesetz zur Änderung des Reichsstrafgesetzbuchs vom 4. September 1941 / (RGBl. I. S. 549), dále též WITTMANN, Rebecca. Beyond Justice: The Auschwitz Trial . Cambridge: Harvard University Press, 2005. ISBN 978-0- 674-01694-1, s. 44. 35 Další novelizace StGB z roku 1968 dokonce předpokládala, že má-li být pomocník stíhatelný pro po- moc k určitému trestnému činu, musí u něj být rovněž dána stejná subjektivní stránka jako u hlavního pachatele (tj. především úmysl). Jak však dokládá na judikaturním přístupu německých soudů H. G. Van Dam, toto se neuplatňovalo ve vztahu k pomoci k vraždě, neboť „vražedný chtíč“, nízké pohnutky“ apod. jsou právě již samotnou součástí objektivní stránky tohoto trestného činu. I po roce 1968 tak bylo nadále možno stíhat bývalé nacisty pro pomoc k vraždě. VAN DAM, Hendrik G. Die Unverjährbarkeit des Völkermordes. Die UNO-Konvention vom 27. November 1968 und das deutsche Recht . Mainz: Hase & Koehler Verlag GmbH, 1969, s. 79-87. 36 Viz FRIEDMAN, Jonathan, op. cit. , s. 171.

192