SLP 09 (2015)

učebnici „Le droit des gens“, vydané poprvé v roce 1758, švýcarský právník Emer de Vatel. Nejprve uvedl, že je velmi sporné, zda je suverén vázán normami válečného vůči rebelům, kteří proti němu se zbraní povstali. Vypořádává se s názorem, že válečné právo nebylo vytvořeno pro rebely, kteří si zaslouží trest smrti. Nejprve definuje rebely jako poddané, kteří pozvedli protiprávně zbraně proti nejvyšší autoritě, s cílem zbavit ji moci a případně odporovat jejím rozhodnutím. Zabývá se nepokoji, revoltou a bunto- váním lidu i chováním suveréna. Podrobně rozebírá pojetí občanské války a postavení stran konfliktů. Zdůrazňuje, že válečné strany, obě strany konfliktu musí dodržovat obecné zákony války, k nimž patří zásady lidskosti, válečné přiměřenosti, spravedlnosti a čestnosti. Poukázal také na důsledky ničivé občanské války, dojde-li k porušení zá- konů války a zásad lidskosti. Taková válka se pak stává ještě strašnější s mimořádně ni- čivými důsledky a represáliemi pro stát a národ. 60 Je možná pozoruhodné číst tento více než dvěstě padesát let starý text s ohledem na to, že pravidla vedení ozbrojených konfliktů a humanitární pravidla se v naší době často nedodržují a někdy i záměrně porušují. Klasické mezinárodní právo poskytovalo povstalcům některé atributy mezi- národně-právní subjektivity, byl-li boj s povstalců s ústřední vládou úspěšný a povstal- ci ovládli určitou část území i s obyvatelstvem, na kterém vytvořili vlastní mocenské orgány. V MPV se rozeznávalo „uznání za povstalce“ a poněkud významnější „uznání za válčící stranu“. Povstalci představují ozbrojené skupiny, které často usilují o mezinárodní „uznání“ legitimity a legality svého boje. Cílem může být politická změna režimu, případně i secese a vytvoření nového státu nebo spojení se státem jiným. Pokud dojde k uznání povstalců za válčící stranu vlastním státem, nemůže být pochyb o vzájemné aplikova- telnosti norem MHP. Pokud povstalce „uznají“ třetí státy, posiluje to mezinárodně- právní status povstalců, který se tak přibližuje právnímu postavení státních aktérů. Některá povstalecká hnutí vytvářejí i organizační struktury, které s podporou MVČK mohou získat větší humanitární ochranu. Poslední věta čl. 3 společného všem ŽÚ však stanoví, že použití ustanovení tohoto článku „nebude mít vliv na právní postavení stran konfliktu“. Je však sporné, jaký význam má uznání povstalců. Jde o to, zda „uzná- ní“ vyjímá povstalce z domácí jurisdikce státu či nikoliv. K prvnímu stanovisku se kloní i MVČK, který zastává stanovisko, že takové „uznání“ umožňuje aplikaci alespoň zlomku MHP. Tak tomu bylo v minulosti např. v konfliktech v Alžírsku (1955–1962), Kongu (1962–1964), v Jemenu (1962–1967), v Nigerii (1967–1970). Uznání za vá- lečnou stranu přináší i NSA práva a povinnosti podobná právům, jaké mají v ozbroje- ném konfliktu státy. K uznání za „válčící stranu“ nebo k uznání „válečného stavu“ však v praxi států dochází jen zřídka.

60 DE VATEL, Emer. Le Droit des Gens v německém překladu s úvodem P. Gugganheima. J. C. B. Mohr, Tübingen 1959, s. 515-296 (§ 288-296).

95