SLP 09 (2015)

v Norimberku důraznější. 4 Nikdy ale není slyšet stanovisko, že popraveni měli být všichni souzení a s nimi ještě mnoho dalších, kteří se na hrůzách nacismu podíleli. Toto je zvláštní paradox, který je obtížné vysvětlit. Je za tím cit pro spravedlnost, měkkosrdcatost nebo ztráta historické paměti? Zdá se, že kritika Norimberského pro- cesu je tak trochu generační záležitostí. Ti, co zažili na vlastní kůži nacistický režim, zpravidla nebývají vůči Norimberku tolik kritičtí. Pokládají jej za spravedlivý. Těžko se totiž dokážou povznést nad svoji osobní zkušenost a dívat se na vše jen jako na právní kauzu. Naproti tomu mladší lidé, kteří znají válku a okupaci jen z vyprávění, knih a médií, mají tendenci vidět tehdejší dění jen čistě právnickou optikou. Historická paměť už u nich nehraje žádnou roli nebo je minimalizována, a to je v mnoha směrech určující. 5 Bez vlivu není ani postmoderní kriticismus a relativismus, který má tendenci zpochybňovat dosavadní pravdy, uznávat pluralitu názorů a vykládat dějiny jako pro- ces, na jehož konstrukci se také sami podílíme. 6 Nárůst kritičnosti vůči Norimberskému procesu je určitě spojen s tím, že se toho- to tématu kromě profesionálních historiků zmocnila žurnalistika. Novináři mají větší sklon k fabulaci a hledání senzací než vědci. Nejsou ani vázáni přísnou vědeckou eti- kou. Suchá fakta rozpohybují a vtělí do těžko uvěřitelných konstrukcí. 7 Norimberský proces je z tohoto hlediska vděčným tématem, navíc majícím pro veřejnost jisté kouzlo a pečeť tajemna. To garantuje úspěch. Mnoho z toho, co by lidi zajímalo, po dlouhá léta ukrývaly archivy. Jejich otevření umožnilo poodhalit četná tajemství, problema- tizovalo některé běžně přijímané poznatky a postulovalo nové otázky. Zpřístupnění archivů přineslo pro novináře i historiky skutečné žně. Ukázalo ale také, že kritické zhodnocení či přehodnocení nemusí být totéž co správné hodnocení. 8 Motorem soudobých přehodnocovacích snah ve vztahu k Norimberskému procesu jsou tzv. popírači holocaustu. Jejich cílem je zpochybnění celého procesu poukazo- váním na jeho reálné i smyšlené nedostatky. Neváhají v rozporu s pravdou a etikou 4 POLTORAK, Arkadij Iosifovič. Norimberský proces . Praha: Naše vojsko, 1973, ISBN 80-7352-077-X, s. 362 an. Autor kritizuje narůstající zpochybňování Norimberského procesu v západních zemích. Odsuzuje tvrzení typu, že k vynesení rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu došlo na základě „falešných svědeckých výpovědí a komunistického štvaní“. To podle něj kontrastuje s celkovou objektivitou norim- berských soudců. 5 K tomu CORNELISSEN, Christoph, HOLEC, Roman, PEŠEK, Jiří (eds). Diktatura – válka – vyhnání . Ústí nad Labem: Albis international, 2007, ISBN 978-80-86971-33-9. 6 HUBÍK, Stanislav. Postmoderní kultura . Olomouc: M.U.K.L., 1991, ISBN 80-900604-9-8, s. 12, 39. 7 Novinářská zpracování v produkci o Norimberském procesu jednoznačně převládají. Historik François DELPLA v knize Norimberský proces s podtitulem Poučení z historie (Praha: Slovart, 2009, ISBN 978- 80-7391-339-7, s. 6) uvádí, že zná jen dvě knihy na toto téma napsané profesionálními historiky. 8 Četné novější práce se chopily zpřístupnění protokolů o poradách a hlasování soudců v Norimberku a ukazují Norimberský proces především jako politickou záležitost. Poukazují na licitace o vině a trestu pro obžalované a uzavírání koalic mezi soudci, kteří podléhali tlaku svých mateřských zemí. K objektivnímu posouzení Norimberského procesu příliš nepřispívá ani memoárová literatura v Norimberku odsouzených nacistů – viz např. SPEER, Albert. Řídil jsem Třetí říši . Praha: Grada Publishing, 2010, ISBN 978-80- 247-3178-0.

176