SLP 09 (2015)

(např. 5, 9, 15, 24, 26, 29) o „stranách v konfliktu“. Výjimkou nejsou ani ustanovení Ženevské úmluvy o zlepšení osudu zraněných, nemocných ve válce námořní. Autoři ŽÚ z r. 1949 uvažovali zřejmě pouze v kategoriích států. Úvahy o právním postavení OOS nebyly z hlediska MPV ještě na pořadu dne, i když právo sebeurčení národů bylo již zakotveno v čl. 1 a čl. 55 Charty OSN. Společný čl. 3 upravuje po- vinnosti „stran v konfliktu“, který vznikne „na území některé z Vysokých smluvních stran“. Společný čl. 2 pak stanoví, že normy MHP musí být aplikovány i v případech ozbrojených konfliktů, kdy válečný stav (the state of war) není jednou z Vysokých smluvních stran uznáván. Nezáleží také na tom, kdo se dopustil případné agrese a po- rušil omezení vyplývající z jus ad bellum. Úmluva musí být zachována za „všech okol- ností“ (společný článek 1). Podle čl. 2 odst. 3 jsou mocnosti úmluvou vázány vůči mocnosti, která není stranou úmluvy, „přijme-li tato její ustanovení a bude se jimi ří- dit“. Článek neřeší povinnost respektovat normy MHP (podle čl. 1 povinnost za všech okolností) v případě, že tato strana nepřijme její ustanovení ani se nebude jimi řídit. Další problém spočívá v interpretaci toho, co znamená „přijmout ustanovení“ úmluvy. Je ovšem nepochybné, že čl. 1 a 2 vylučují, aby oběť ozbrojeného útoku odmítla apli- kovat normy MHP. Pochopitelně ne všichni ONSA podnikající akce proti vlastní vládě jsou legitimo- váni nárokovat práva a povinnosti podle MHP. Vzbouřenci (rebels) jsou vlastními stá- ty většinou považováni za zločince s trestní odpovědností podle vnitrostátního práva. Není ovšem vyloučeno, aby se rebelie přeměnila v povstání (insurgency) a rebelové se tak stali „povstalci“ (insurgents). Mezi „vzbouřenci“ a „povstalci“ nemusí být také žádný věcný rozdíl. V praxi ovšem ani tak nezávisí na tom, jak se ONSA sami nazývají nebo jsou nazýváni, jako na rozsahu a cílech jejich ozbrojené činnosti. Za rozhodující kritérium aplikovatelnosti norem MHP je nutno považovat především dosažení úrov- ně ozbrojeného konfliktu. Pokud této úrovně nebylo dosaženo, aplikace MHP nepři- padá v úvahu. MP za určitých okolností uznává právní postavení povstalců, i když přesná definice povstání a povstalců neexistuje. Předpokladem je, že povstalci ovládají alespoň část území a vykonávají zde moc. ONSA se v zásadě nemohou stát stranou existujícího smluvního MHP. Podle stano- viska MVČK (ICRC) „ačkoli je jasné, že všechny strany (parties) nikoli mezinárodního ozbrojeného konfliktu jsou vázáni MHP, ozbrojené skupiny nemohou ratifikovat nebo se formálně stát stranou smluv MHP, neboť to mohou učinit pouze státy“. V důsledku toho pak ONSA mohou podle MVČK namítat, že nejsou vázáni mezinárodními zá- vazky vymezenými smluvním právem. 53 ONSA však mohou mít vliv na humanitární praxi států a tím i přispívat k vytváření obyčejového mezinárodního práva. Problémy s přistoupením k ŽÚ mohou mít i obecně neuznané státy. Lze to historicky dokumen- tovat na příkladu PLO, která se v r. 1969 chtěla stát stranou ŽÚ. Švýcarské minister-

53 Increasing Respect for International Humanitarian Law in Non-International Armed Conflict, ICRC 2008, s. 19.

91