SLP 09 (2015)

Výsledkem těchto nacistických přístupů a praktik bylo to, že se z nacistického státu a jeho představitelů stali zločinci. Tím perverze práva a státu v Německu a všude, kde nacisté vládli, dostoupila vrcholu. Důsledky byly zřejmé a neakceptovatelné: milióny zavražděných, deportovaných a pronásledovaných, obrovské škody na zdraví a majet- ku, celá evropská civilizace v troskách. 15 Tento stav nemohl zůstat bez odpovědi ze strany vítězných mocností, které dokázaly ve druhé světové válce nacistické Německo a jeho spojence porazit. Porážka nacistů znamenala i porážku jejich práva. Nastoupit měla právní obnova. Bylo jasné, že nacis- tická okupace mnoha evropských zemí hluboce poznamenala veřejnoprávní i soukro- moprávní sféru. To bylo nutné změnit. 16 Zatímco ohledně zásad „co bylo ukradeno, to musí být vráceno“ a „křivdy se musí odčinit“ vládla celkem shoda, o potrestání nacistických zločinců se uvnitř protihitlerovské koalice rozpoutala diskuze. Nabízely se různé varianty řešení – od poprav nacistických zločinců bez soudu, přes procesy s nimi až po netrestání. Vítězné mocnosti svá stanoviska postupně měnily. V jejich kalkula- cích hrály roli pragmatické důvody i idealismus. Ponenáhlu se ukazovalo, že popravo- vat bez soudu, i když by se tím předešlo zveřejnění informací o vlastních nectnostech, by stěží prošlo u veřejnosti řady zemí. Přestal by také být zřejmý rozdíl mezi spojenci a nacisty. Netrestání by lidé také těžko akceptovali pro množství zločinů a rozsah škod. Nadto by se tím zmařilo dovršení právní obnovy. Zbývalo tudíž nacistické zločince soudit. Jakkoli ale byla tato varianta logická, k jejímu prosazení nedošlo ani rychle ani snadno. Sporné dlouho bylo, kdo bude nacisty soudit a za co přesně. Nakonec zvítězila myšlenka, že nacistické špičky bude soudit Mezinárodní vojenský tribunál se sídlem v Norimberku, a to za nejzávažnější provinění proti mezinárodnímu právu: zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Zbylé zločince měly postihnout soudy v zemích, kde své činy spáchali. V tomto rozhodnutí se odrážela špatná zkuše- nost s potrestáním zločinců první světové války na národní úrovni. 17 Zvláště pod tlakem USA mělo jít o skutečné soudní jednání a ne jen o soudní frašku podobnou sovětským monstrprocesům z 30. let. Spravedlnost, která měla být výsled- kem, měla být rychlá a důsledná. Měla se opírat o fakta doložená důvěryhodnými důkazy. Bylo jasné, že nepůjde jen o spravedlnost vítězů. 18 Za rozhodnutím potrestat nacistické zločiny stála jednotná vůle mezinárodního společenství a potrestáno mělo být novodobé barbarství, kterého se nacisté dopustili a které bylo spojeno s negací prá- va. Snaha nacistické zločince potrestat byla tedy plně legální i legitimní. Tvrdit opak 15 V přehledu COLLOTTI, Enzo. Hitler a nacismus . Praha: Columbus, 1996, ISBN 80-85928-44-2. 16 EČER, Bohuslav. Norimberský soud . Praha: Orbis, 1946, s. 379. Bohuslav Ečer v této souvislosti poznamenal: „Úloha práva a spravedlnosti při právní a mravní rekonstrukci lidské společnosti dostala se na první místo.“ 17 Důkladně k tomu HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes. Norimberský proces . Praha: Ikar, 2007, ISBN 978-80-249-0940-0, s. 113 an. 18 Proslulá se stala slova amerického žalobce Roberta Jacksona: „Nesmíte postavit nikoho před soud, nejste- li ochotni ho osvobodit, pokud se prokáže jeho nevina.“ Viz ROLAND, Paul. Norimberské procesy . Praha: Columbus, 2014, ISBN 978-80-87588-15-4, s. 25.

179