SLP 09 (2015)

(např. osoby působící v koncentračních táborech atp.) se ve smyslu klasického trestní- ho práva mohly zbavit obžaloby pro trestný čin vraždy, jelikož se úspěšně dovolávaly toho, že pouze plnily svěřené rozkazy a tudíž měly ke svému jednání nanejvýš vnitřně indiferentní vztah a nemohly proto naplnit specifické znaky skutkové podstaty vraždy podle § 211 odst. 2 StGB. 37 Tyto zkušenosti vedly v Západním Německu k tomu, že většina trestních řízení byla vedena pro pomoc k vraždě (až 85%) 38 , což v důsledku vedlo k nízkým uloženým trestům v případě pravomocných odsuzujících rozsudků (navíc i skutkově prokázat vinu obžalovaného bylo s narůstajícím odstupem od konce druhé světové války stále obtížněj- ší). 39 Jedinými případy, kdy se dařilo úspěšně vést trestní stíhání pro spáchání vraždy, bylo u tzv. excesů ( Exzesstat ), kdy pachatel evidentně jednal bez jakýchkoliv rozkazů a z vlastní iniciativy usmrtil osobu (osoby) z důvodů rasových, pro své pobavení atp. 40 ͹. Obecná východiska stíhání nacistických zločinů podle mezinárodního práva po druhé světové válce v Rakousku Ačkoliv i v poválečném Rakousku přechodně působily okupační mocnosti a částeč- ně na sebe převzaly i výkon soudních pravomocí, 41 míra jejich aktivity v této oblasti 39 Jistý posun v tomto kontextu mohlo znamenat rozhodnutí LG München 1Ks 115 Js 12496/08 ze dne 12. května 2011 (případ Johna Demjanjuka), kde se německý soud vyslovil v tom směru, že samotná přítomnost osoby v některém vyhlazovacím táboře jakožto člena táborového personálu znamená, že je podílníkem na vraždě. Vzhledem k odvolání Demjanjuka a jeho úmrtí před nabytím právní moci tohoto rozsudku je ovšem otázkou, zda je možno tuto soudní interpretaci skutečně brát jako vyjádření nového právního chápání této problematiky. Ačkoliv tento rozsudek vzbudil poměrně širokou pozornost nejen v SRN a posílil snahu německé prokuratury postavit před soud další ještě žijící členy personálu nacistic- kých lágrů, stále nebyl vynesen žádný odsuzující rozsudek, který by tyto judikaturní závěry potvrzoval. 40 Ilustrativním je pro toto např. tzv. frankfurtský osvětimský proces, v němž byla souzena řada osob zapoje- ných na různých stupních do fungování vyhlazovacího tábora (včetně velitele a jeho zástupce, lékařského personálu i vězně, který měl úlohu tzv. kápa na jednom z vězeňských bloků a podle obžaloby se dopouštěl krutosti na ostatních vězních). Pouze v 7 případech došlo mezi 21 obviněnými k následnému odsouzení pro spáchání trestného činu vraždy, v 10 případech bylo soudem shledáno pouze napomáhání vraždě a tři obžalovaní byli osvobozeni. Viz rozsudek LG Frankfurt am Main 4Ks 2/63 ze dne 19. srpna 1965. 41 K těmto procesům, které však směřovaly především proti spojeneckým vojákům, kteří se dopustili ve službě protiprávního jednání, či proti proviněním místního obyvatelstva proti okupačním nařízením (černý trh, útoky na okupační síly a jejich instituce atp.), je však dostupné malé množství podkladů – srov. WIELAND, Günther. Verfolgung von NS-Verbrechen, op. cit ., s. 191; GARSCHA, Winfried R. „Violation of Human Dignity“ and Other Crimes against Humanity in Austrian War Crimes Trials. In GRIECH-POLELLE, Beth A. (ed.) The Nuremberg War Crimes Trial and its Policy Consequences Today . Baden-Baden: Nomos, 2009. ISBN 9783832939069, s. 55. S. Karner uvádí, že Sověty byla samozřejmě souzena i řada Rakušanů (vojáků i civilistů), a to především na území SSSR. Srov. KARNER, Stefan. Die 37 Disertační práce DUCKLAU, Volker. Die Befehlsproblematik bei NS-Tötungsverbrechen . Universität Freiburg, 1976, s. 213. 38 OSTENDORF, Heribert. Die – widerspüchlichen – Auswirkungen der Nürnberger Prozesse auf die westdeutsche Justiz. In HANKEL, Gerd, STUBY, Gerhard (eds.) Strafgerichte gegen Menschenverbrechen, zum Volkerstrafrecht 50 Jahre nach den Nürenberger Prozesse . Hamburg: Hamburger Edition mbH., 1995. ISBN 978-3930908103, s. 81.

193