SLP 09 (2015)

Norimberský proces představoval tedy retribuční aspekt právní obnovy. Byl právní reakcí na nejhorší bezpráví páchané nacisty, ať už se krylo jejich právem nebo se dělo zcela mimoprávně. Norimberský proces jako řízení s čelnými nacistickými představi- teli a některými nacistickými organizacemi byl odpovědí na nejzávažnější akty negace práva, které se nacisté dopustili. Tento proces reagoval na nacistické neprávo, na sys- tém pokřivené legality, na fiktivní legitimitu nacistického panství a na stav, kdy se stát stal zločincem. Od toho se odvíjela legitimita tohoto procesu. Jak víme, nacistické právo vlastně ani právem nebylo, ale bylo spíše neprávem. To bylo důsledkem jeho charakteru i účelů, kterým sloužilo, potažmo to souviselo se způ- soby, jakými bylo realizováno. Nacističtí právní teoretici prohlašovali za právo „vše, co slouží německému národu“ a za bezpráví „vše, co mu škodí“. Už to samotné mnohé předurčovalo. Nacistické právo opustilo, popř. zcela popřelo, tradiční hodnotový zá- klad práva – svobodu, rovnost, solidaritu, spravedlnost a právní jistotu. Místo toho přišlo s vlastními hodnotami, které čerpalo z nacistické ideologie: čistota krve, půda a čest. Z obsahového hlediska šlo o právo rasistické, teroristické a byrokratické. V praxi bylo užíváno jako nástroj výstavby nového pořádku a represe. Nebylo ani výjimkou, že se obě tyto jeho základní funkce prolínaly či slévaly v jedinou. Rasově čisté národní společenství mělo být vybudováno cestou likvidace cizorodých etnik – hlavně Židů a Romů, a mělo vládnout světu. 12 Pozoruhodný byl proces realizace nacistického práva – systém pokřivené legality. Ta nebyla skutečnou legalitou, ale pseudolegalitou. V čem spočívala? V uplatňování legality, pojímané více jako politický než právní koncept, jen v některých sférách státní činnosti. V ostatních sférách (zejména v oblasti bezpečnosti) vládla opatření nelimito- vaná žádným právem, pouze účelem zničit skutečného, možného i domnělého nepří- tele nacistického pořádku. Při aplikaci práva měli nacisté na zřeteli především politické cíle. Těm muselo vše ustoupit. Podle potřeby a v závislosti na druhu aplikovaného prá- va využívaly nacistické orgány textualistický i teleologický přístup. Rozhodující byla patřičná pružnost v zacházení s právem. 13 Systém nacistického nepráva a pokřivené legality zastřešovala fikce legitimity. Ta spočívala v odvolávání se na fiktivní zákon přírody, který předurčuje Němce a nordic- kou rasu ke světovládě. Nacisté věřili, že právě jemu slouží a jemu mají být věrni, nikoli platnému právu. 14 epoch nesvobody . Praha: Národní archiv a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, ISBN 80-86712-32-X, s. 118-124. 12 Blíže např. KNAPP, Viktor. Problém nacistické právní filosofie . Reprint pův. vyd. z r. 1947. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002, ISBN 80-86473-21-x. Dále např.: TUREČEK, Josef. Právo, křivda a neprávo s hlediska dnešní doby . Praha: nákladem Nové osvěty, 1946. 13 Podrobně např. OVERY, Richard. Diktátoři: Hitlerovo Německo, Stalinovo Rusko . Praha: Beta-Dobrovský, 2006, ISBN 80-7306-227-5. Dále též TAUCHEN, Jaromír. Vývoj trestního soudnictví v Německu v letech 1933–1945 . Ostrava: Key Publishing, 2010, ISBN 978-80-7418-054-5. 14 ARENDTOVÁ, Hannah. Původ totalitarismu I-III . Praha: Oikoymenh, 1996, ISBN 978-80-7298-483-1, s. 623 an.

178