SLP 09 (2015)

vysledovat i v omezování institutu válečných represálií. Válečné represálie jsou „akce, které by jinak byly nelegální, ale /…/ jsou považovány za legální /…/, pokud jsou využívá- ny jako donucovací nástroje v reakci na protiprávní jednání nepřátele“ . 20 Tradiční MHP připouštělo represálie bez větších omezení, pouze je podřizovalo zásadám nezbytnosti a proporcionality, naopak moderní MHP represálie prakticky vylučuje. Stoupenci příběhu humanizace MHP jsou si vědomi limitů, které jimi popisovaný proces má. Nedomnívají se, že by tento proces byl zcela jednostranný a probíhal bez komplikací. Např. Meron ve svém článku jasně zdůrazňuje, že MHP zůstává právem ozbrojených konfliktů a jako takové nemůže zcela zakázat všechna jednání, jež se mo- hou jevit jako nelidská (např. zabíjení nepřátelských kombatantů, nebo nutné vedlejší ztráty v řadách civilistů). Stejně tak MHP může těžko aspirovat na to, že by pod jeho vlivem války zcela vymizely. Přetrvávají rovněž problémy s praktickou aplikací MHP a jeho vynucováním, a to zejména v konfliktech, kterých se účastní nestátní aktéři. 21 Všechny tyto limity ovšem podle Merona a dalších autorů nic nemění na tom, že vývoj MHP od poloviny 19. století do dnešní doby charakterizuje jeho postupná humaniza- ce v těch intencích a s těmi projevy, jak byla popsána výše. ͹.͸ Příběh konstitucionalizace MHP Příběh konstitucionalizace má k prvnímu příběhu blízko. I on chápe vývoj MHP jako součást širšího posunu v rámci mezinárodního práva. Tento posun v obou pří- padech přináší zkvalitnění úpravy a posílení garancí poskytovaných jednotlivcům. Hlavními představiteli mezinárodněprávní doktríny zabývající se procesem konstituci- onalizace jsou evropští autoři jako Anne Peters z Německa, Jan Klabbers z Finska, nebo Geir Ulfstein z Norska. Jejich kolektivní monografie Konstitucionalizace mezinárodní- ho práva z roku 2009 22 sice neobsahuje specifickou kapitolu věnovanou MHP, před- kládá ale obecnou charakteristiku procesu konstitucionalizace, který se podle autorů projevuje, byť ne nutně se stejnou intenzitou a ve stejném tempu, ve všech oblastech mezinárodního práva. Konstitucionalizací mezinárodního práva se rozumí postupná proměna tohoto práva, které přestává být vázáno na konsenzus jednotlivých států, ale vytváří určitý nadřaze- ný soubor principů a institucí, jež omezují volnost států. Na mezinárodní scéně se tak prosazují jisté zásady a hodnoty, na jejichž ochraně má zájem mezinárodní společenství jako celek. Žádný jednotlivý stát se vázanosti těchto zásad nemůže zbavit s poukazem na svou suverenitu. Tyto zásady jsou zčásti vtěleny do podoby kogentních norem mezinárodního práva, tedy norem, které jsou „přijaty a uznány mezinárodním spole- 20 HENCKAERTS, Jean-Marie, DOSWALD-BECK, Louise (Eds), Customary International Humanitarian Law . Volume I: Rules, Cambridge: ICRC/Cambridge University Press, 2005, Rule 145, komentář (online). 21 „Humanizing the law /…/ does little to discourage resort to war. It cannot give complete protection to civilians and outlaw collateral damage that does not violate the rules of proportionality.“ MERON, Theodor. Humanization of Humanitarian Law, op. cit., s. 241. 22 PETERS, Anne, KLABBERS, Jan, ULFSTEIN, Geir. Constitutionalization of International Law. Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 9780199543427.

19