SLP 09 (2015)

V důsledku vzniku dvou bloků disponujících jadernými zbraněmi a přibližně vy- rovnanými vojenskými silami nastoupila tzv. 4. generace moderních ozbrojených kon- fliktů. Pro tyto konflikty se vžil termín asymetrická válka (guerillové válečnictví). Proti střetům „státních“ armád je typická přinejmenším na jedné straně výrazně nižší orga- nizovaností, disciplínou a úrovní výcviku. Na tomto místě je nutné poznamenat, že přestože užití slova generace vyvolává dojem lineárního vývoje, v případě konceptu čtyř generací moderních ozbrojených konflitů tomu tak není. Lindovu konceptu je třeba ro- zumět výhradně v časovém intervalu moderního válečnictví (1793 – současnost). V cel- kovém vývoji samozřejmě není guerillové válečnictví ničím novým a je ve skutečnosti výrazně starší než to, co příslušník euroatlantické civilizace považuje za „válečnictví“. Asymetrické konflikty jsou zpravidla sice nižší intenzity, ale jsou velmi dlouhé a především probíhají takřka výhradně v civilním prostředí. Civilní ztráty tak ve vnitř- ních ozbrojených konfliktech na rozdíl od předešlých tří generací tvoří většinu obětí. Přitom se na tyto konflikty vztahuje jen část mezinárodního humanitárního práva (společný článek 3 Ženevských úmluv z r. 1949 a obyčejová pravidla MHP). Logickou reakcí na nárůst počtu vnitřních ozbrojených konfliktů pak bylo zejména přijetí Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o ochraně obětí ozbro- jených konfliktů nemajících mezinárodní charakter. Koncept čtyř generací moderního válečnictví Lind následně doplnil o 5. generaci válečnictví odrážející současný nástup digitálního bojiště, kybernetického válečnic- tví, bezposádkových prostředků atd. Přestože v blízké budoucnosti technologie ne- pochybně postaví před mezinárodní humanitární právo nové výzvy, jako jsou nano- technologie, rostoucí částečná a případně úplná autonomie zbraňových systémů atd., tvrdím, že na současném válčišti jsme schopni dostatečně využívat současné normy. Dobrým příkladem ilustrujícím hloubku nepochopení základů mezinárodního huma- nitárního práva je hysterie panující kolem bezpilotních prostředků (UAV). Vzhledem k době vzniku je mezinárodní humanitární právo formulováno dostatečně obecně. Samozřejmě vznikají technologie, se kterými mezinárodní humanitární právo ani ne- mohlo předem počítat. Jeho základní zásady (přiměřenost, rozlišování, vojenská ne- zbytnost a humanita) jsou ale natolik obecné, že mohou a musí být aplikovány i např. na používání UAV. Po právní stránce není ani zase až tak veliký rozdíl mezi umístěním dálkově řízené miny, nebo vypuštěním UAV. Z hlediska mezinárodního humanitár- ního práva také není žádný zásadní formální rozdíl (a v zásadě ani praktický) mezi ničením protivníka přesně naváděnou municí z pilotovaného letadla na vzdálenost 15 a více km nebo bezpilotního prostředku na vzdálenost 15-6000 km. Ani v jednom případě pilot, operátor, velitel atd. nevidí cíl přímo a řídí se informacemi předávanými elektronickými prostředky na dálku, přičemž je skutečně jedno, jestli je ta vzdálenost 15 nebo 6000 km. Na tom nic nemění fakt, že v budoucnosti kvantita používání bez- posádkových prostředků nepochybně přesáhne dnešní i hodně divoké představy

31