SLP 09 (2015)

Vzhledem k principu komplementarity formulovanému ve Statutu MTS nelze brát stav národního trestního práva v případě stíhání zločinů podle mezinárodního práva na lehkou váhu. Skutečná schopnost a ochota stíhat osoby podezřelé ze spáchání těch- to zločinů před národními orgány totiž nepředpokládá pouze důsledně vedené věcné šetření a nestranné soudní řízení, nýbrž předpokládá také, že hmotné (i procesní) trestní právo daného státu bude ve stavu, který dokáže tyto skutky adekvátně reflektovat. V pra- xi lze mít za to, že tento požadavek bude naplněn nejlépe tehdy, pokud stát přímo pře- vezme skutkové podstaty zločinů a principy jurisdikce MTS do svého právního řádu. 72 V tomto směru nelze upírat podanému základnímu výkladu k procesům s nacisty před národními soudy v Německu, Rakousku a Izraeli váhu. I přes nepopiratelnou juristickou tradici v SRN a Rakousku, jejichž kodifikace byly a jsou inspiračními zdro- ji pro mnohé další státy, se ukázalo, že jejich právní řády nebyly schopny reagovat na strukturální zločiny takového, dříve netušeného, rozsahu. Paradoxem stíhání nacis- tických zločinců v obou zemích se postupem času stalo to, že výše postavení podílníci na zločinech proti lidskosti apod. odcházeli od soudů s nepoměrně nižšími tresty než ti, kteří ve srovnání s nimi byli z celkové perspektivy méně významnými součástkami celé zločinné mašinerie. Mimo případy funkčního rozvratu států je vždy v kompetenci státu pokusit se systém své trestní justice reformovat tak, aby dokázal efektivně fungovat. Zejména ve vztahu k Rakousku je tak možno spekulovat nejenom o „schopnosti“, ale i „ochotě“ trestní řízení vůči bývalým nacistům vůbec iniciovat. Lapidárně tuto určitou netečnost, odrážející se mimo jiné v minimálním počtu zahájených soudních řízení po roce 1955 v Rakousku, postihla Claudia Kuretsidis-Haider: „ Pokud společnost, včetně svých legisla- tivních a exekutivních orgánů, nemá žádnou dostatečnou vůli ke stíhání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, pak druh zákonného podkladu hraje jen druhořadou roli .“ 73 Ačkoliv proces s Adolfem Eichmannem byl z řady směrů jedním z nejkontroverz- nějších justičních počinů v dějinách, poukázal na to, že i národní soudy mohou a mají přispívat k uskutečňování mezinárodně-trestní spravedlnosti a lze před nimi úspěšně aplikovat normy mezinárodního trestního práva. A nebude tomu jinak ani po přijetí Statutu MTS, ba právě naopak. Národní soudy by v ideálním případě měly být do bu- doucna tím, kdo bude primárním garantem postihu zločinů podle mezinárodního práva.

nejvýstižněji toto vyjádřil i Okresní soud v Jeruzalémě v rozsudku ve věci Eichmann. Podle něj vražda po tisíciletí vždy byla a stále je vraždou a tudíž každému, kdo se na usmrcování jiných lidí podílí, musí být protiprávnost tohoto počínání (zvláště pak páchaného v takovém rozsahu) zcela zřejmá (odst. 27 rozsudku). 72 Srov. YANG, Lijun. On the Principle of Complementarity in the Rome Statute of the International Criminal Court. In Chinese Journal of International Law, Vol. 4, No. 1, June 2005, s. 123-126. 73 KURETSIDIS-HAIDER, Claudia, op. cit ., s. 349.

201