SLP 09 (2015)

Co se má na mysli závažnými porušeními Ženevských úmluv, dále vysvětluje člá- nek 85 odst. 5 prvního dodatkového protokolu ŽÚ. Ten vyjasňuje, že závažná poruše- ní ŽÚ jsou považována za válečné zločiny. Je paradoxní, že Ženevské úmluvy, které vznikly až po druhé světové válce (a rovněž po vzniku Norimberského tribunálu) používají odlišnou terminologii, než jaká byla používána do té doby. Statut Norimberského tribunálu hovoří v článku 6 o válečných zločinech. Přesto několik let po jeho vstupu v platnost používají tehdy nové Ženevské úmluvy odlišnou terminologii. Vyjasnění vztahu mezi termíny závažná porušení ŽÚ a válečné zločiny přinesl až první dodatkový protokol v roce 1977. Přestože tedy podle článku 85 odst. 5 prvního dodatkového protokolu jsou všechna závažná porušení ŽÚ válečnými zločiny, opačně to říci bez dalšího nelze. Závažná porušení ŽÚ se dotýkají pouze mezinárodního ozbrojeného konfliktu. 7 Termín válečné zločiny však dle dneš- ního mezinárodního práva zahrnuje nejen porušení humanitárního práva v rámci me- zinárodního ozbrojeného konfliktu, ale rovněž v rámci ozbrojeného konfliktu, který mezinárodní charakter nemá. 8 Lze tedy shrnout, že do obecné kategorie porušení zákonů a obyčejů války spada- jí válečné zločiny , které však mohou zahrnovat skutky odehrávající se za ozbrojeného konfliktu jak mezinárodního charakteru, tak charakteru jiného. Určitou část válečných zločinů pak zrcadlově reflektují závažná porušení Ženevských úmluv . V neposlední řadě platí, že válečné zločiny jsou jednou z kategorií zločinů podle mezinárodního práva. ͹. Historický vývoj S touto částí příspěvku se otevírá jeho nejpodstatnější část, neboť stíhání válečných zločinů provází mezinárodní právo už po nějakou dobu. Některé aspekty vývoje stíhá- ní válečných zločinů už naznačila předcházející část příspěvku věnovaná terminologii. Nicméně zbývá ještě mnohé. Už na začátku příspěvku bylo uvedeno, že stíhání jednotlivců pro zločiny podle mezinárodního práva předcházel vznik institutu odpovědnosti státu. Nejinak tomu je i v souvislosti s porušováním ius in bello , tedy práva „za války“, čímž se má na mysli souhrn norem regulujících chování během ozbrojených konfliktů. V době tradičního mezinárodního práva se válka považovala za legitimní prostředek řešení sporů mezi stá- ty. Pohlédneme-li hluboko do minulosti, lze pochopit, že pokud samotná válka nebyla zakázána, nebylo daleko ani od toho nechat chování států a jejich představitelů během konfliktu volnostní (ne)úpravě. Přesto se v době novověku začala objevovat pravidla chování vojáků během ozbrojených konfliktů a z nich se následně vyvinulo zmíněné ius in bello tak, jak mu rozumíme dnes. 7 ONDŘEJ, Jan, ŠTURMA, Pavel, BÍLKOVÁ, Veronika, JÍLEK, Dalibor a kol., Mezinárodní humanitární právo , 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-185-7, s. 473. 8 Čl. 8, odst. 2, písm. c) a e) Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, 2187 UNTS 3, sjednán dne 17. 7. 1998, v platnosti ode dne 1.7.2002, v ČR publikován pod č. 84/2009 Sb.m.s. (dále jen „ŘS“).

205