SLP 10 (2016)

né plnění určité pravidla jako podmínky pro vznik a trvání obyčeje, za důležité pova- žuje, aby bylo obecně dodržováno a aby byla případná odchylná jednání států vnímána jako porušení existující normy, a nikoli jako indikátory vzniku nového pravidla. 48 Obyčejový charakter principu non-refoulement je zmíněn i v Deklaraci smluvních stran Úmluvy a/nebo Protokolu z roku 1951, která byla přijata u příležitosti 50. vý- ročí přijetí Úmluvy v roce 2001. 49 Zde je uvedený princip dán do souvislosti s oblas- tí uprchlickou, ale i právem lidských práv. 50 Deklaraci lze dle výkladového pravidla v čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 pojímat jako „dohodu tý- kající se výkladu smlouvy nebo provádění jejích ustanovení, k níž došlo mezi stranami“ , 51 a můžeme tedy dojít k závěru, že státy takto chtějí princip nenavracení minimálně v rozsahu čl. 33 Úmluvy vykládat vždy. Podobné stanovisko nalezneme i v některých rozsudcích. 52 Objevují se též úvahy o tom, že jde o kogentní princip. Tak jej hodnotí nejen někteří autoři, 53 ale i soft law dokumenty, zejména regionální Cartagenská de- klarace (1984) 54 či Zpráva UNHCR z roku 1985 o mezinárodní ochraně pro Valné shromáždění OSN. 55 Zmíněné úvahy jsou ovšem zarámovány tím, že princip nenavracení je v různých smluvních instrumentech definován odlišně. Každá z uvedených smluv obsahuje jinak formulované důvody pro nenavracení. Lze definovat určité „tvrdé jádro“, tedy důvod, který je obsažen ve všech smlouvách, a to jak explicitně vypsaný, tak i jako implicitní podmnožina tam formulovaného. Takovým společným jmenovatelem bude povinnost nenavracet osobu tam, kde by jí hrozilo mučení. Lze proto shrnout, že minimálně v rozsahu povinnosti nenavracení osoby tam, kde by jí hrozilo nebezpečí mučení, je 48 Srov. rozsudek Mezinárodního soudního dvora (MSD), případ Nikaragua v Spojené státy Americké (Vojenské a polovojenské aktivity v a proti Nikaragui), rozsudek z 27. 6. 1986, odst. 186. 49 Deklarace smluvních stran Úmluvy a/nebo Protokolu o právním postavení uprchlíků z roku 2001 (text dostupný např. na webové stránce UNHCR http://www.refworld.org/docid/3d60f5557.html, [online] Citováno 12. 6. 2015). Jde o dokument, který byl přijat v prosinci 2001 na setkání ministrů smluvních stran Úmluvy a/nebo Protokolu, které bylo konáno u příležitosti 50. výročí přijetí Úmluvy. 50 Srov. bod 4 této deklarace. 51 Srov. čl. 31 odst. 3 písm. a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969. 52 Srov. např. rozsudek jihoafrického soudu ve věci Kabuika v Minister of Home Affairs z roku 1997 (cito- váno In: DUGARD, J. et al. International Law: A South African Perspective. 3rd ed. 2005, reprinted 2007. Cape Town: Juta and Co, Ltd., 2007). 53 Srov. MUSALO, K., MOORE, J., BOSWELL, R. A. Refugee law and policy: a comparative and inter- national approach. 3rd ed. Durham, N.C.: Carolina Academic Press, 2007, s. 49; HAILBRONNER, K. (ed.) EU Immigration and Asylum Law: Commentary. Munchen: C.H. Beck-Hart-Nomos, 2010, s. 106 a násl. 54 Srov. bod 5: „This principle is imperative in regard to refugees and in the present state of international law should be acknowledged and observed as a rule of jus cogens.“ 55 „ Non-refoulement has now come to be a characterized as a peremptory norm of international law .“

18