SLP 10 (2016)

ÚVODNÍ SLOVO Překračování hranic a jejich ochrana je v souvislosti s právě probíhající uprchlickou, potažmo migrační krizí často diskutovaným tématem. Značná část uprchlíků prou- dících do Evropy připlouvá po moři a musí při své cestě překročit mořskou hranici některého z evropských států. Musí překročit hranici, tedy linii, kterou státy stráží, prostor, který odděluje území jednoho státu od státu jiného, případně prostor mimo jurisdikci států od prostoru pod suverénní mocí některého z nich. Hranici, která je především kontrolovaným místem a symbolem schopnosti státu ochránit své obyvatele „před něčím nebo někým cizím“. Mnoho osob se v průběhu své plavby ocitne ještě na volném moři v nebezpečí života z důvodu (i od převaděčů úmyslně) poškozených lodí. Jejich jedinou nadějí je záchrana jinou lodí, mnohdy i vysílanou z pobřežního státu. Jaké jsou závazky států vůči těmto osobám a jak mají v daných situacích jednat, aby jejich konání bylo v souladu s právem? S trendem migrace po moři se objevuje řada zajímavých mezinárodněprávních aspektů, týkajících se především ochrany uprchlíků, případně migrantů obecně, kte- ré se prolínají zejména uprchlickým a mořským právem a které se staly námětem pro předkládanou publikaci. Mnozí lidé přicházejí proto, že jim v případě nuceného návratu do domovského státu hrozí zásadní újma. Mohou to být uprchlíci, kteří by mohli být například stíháni pro své politické názory, anebo jiné osoby, kterým hro- zí mučení či nelidské zacházení, anebo jiná vážná újma. Mezinárodní právo na tyto situace pamatuje a svůj právní postoj vyjadřuje principem non-refoulement. Jedná se o povinnost státu osobu za určitých okolností nenavrátit, smluvně je vyjádřena v řadě úmluv, hovoří se i o jejím obyčejovém charakteru. Při používání tohoto principu státy v praxi vyvstává řada otázek spojených na jedné straně s lidskými právy a na straně druhé s oprávněnými zájmy státu na regulaci toho, kdo se ocitne na jeho území. Je zřejmé, že osoby, které mají oprávněné obavy z návra- tu do své země, potřebují získat ochranu. Zároveň je zřejmé, že jeden konkrétní stát nemůže přijmout na své území každého, kdo hledá útočiště, a poskytnout mu ochranu před jakýmkoliv nebezpečím. V těchto téměř protichůdných zájmech státu můžeme nalézt konkrétní závazky, které vůči osobám má. Ti, kterým hrozí újma, jsou proti navrácení chráněni, byť nikoli garancí ochrany ze strany konkrétního státu. V této publikaci se zaměříme na pojem non-refoulement v kontextu ochrany mořské hranice států. Jaké právní povinnosti v sobě princip non-refoulement obsahuje pro postoj států k osobám na volném moři? Je princip non-refoulement přítomen i pro situace osob nacházejících se na volném moři? Jaké jsou povinnosti kapitána lodě k uprchlíkům či migrantům, kteří se plaví po volném moři a žádají pomoc? Jaký je charakter tzv. search and rescue operací? Jak jsou chráněny hranice Evropské unie? Hledání odpovědí na tyto a další související otázky spojené s aplikací principu nenavracení na moři je cílem této publikace.

5