SLP 11 (2016)

Další teoreticky použitelné skutkové podstaty trestných činů, např. vydírání (§ 175 TZ), útisk (§ 177 TZ), znásilnění (§ 158 TZ) či sexuální nátlak (§ 186 TZ), pak pokrývají jen velmi úzkou skupinu jednání klasifikovatelných jako špatné zacházení, proto jim není třeba pro účely tohoto textu věnovat větší prostor. ͺ. Závěr Je zřejmé, že tuzemská hmotněprávní úprava trestního postihu není prosta mezer. Skutečnost, že podle statistických údajů není ustanovení § 149 TZ v praxi téměř pou- žíváno, nesvědčí o tom, že ke špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy v praxi nedochází. Naopak, jak vyplývá z tohoto příspěvku, je spíše odrazem neadekvátnosti příslušné skutkové podstaty ve vztahu k realitě policejních služeben, psychiatrických zařízení či zařízení sociální péče. Podrobnou analýzu by si jistě zasloužil i postup orgá- nů činných v trestním řízení konfrontovaných se špatným zacházením v praxi. Jak nic- méně vyplývá z výše uvedených závěrů, zásadní revizi by měl být podroben především příslušný hmotněprávní rámec, bez nějž i při té nejlepší vůli orgánů činných v trestním řízení mnohá jednání spočívající v nelidském a ponižujícím zacházení uniknou účin- nému trestnímu postihu. Na různé situace špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy dopadají více či méně skutkové podstaty trestných činů proti zdraví (§ 145–148 TZ), trestných činů úředních osob (§ 329 a 330 TZ), trestného činu týrání svěřené osoby (§ 198 TZ), či trestných činů proti svobodě (konkrétně § 170 a 171 TZ). Skutkové podstaty těchto trestných činů nicméně chrání primárně jiné zájmy, než mezinárodní zákaz špatné- ho zacházení, což se potom odráží v různých aspektech jejich nepřiléhavosti v praxi. V souladu se zásadou právní jistoty a nullum crimen sine lege by trestní právo mělo dávat všem adresátům příslušných norem především jasný signál o hodnotách, které právní řád demokratického právního státu chrání a které formy špatného zacházení s jednotlivci porušující samotnou podstatu lidské důstojnosti netoleruje. Protože chráněným zájmem mezinárodního zákazu špatného zacházení je primárně právě fyzická a psychická integrita a důstojnost jednotlivce, špatné zacházení by mělo být ideálně postihováno podle ustanovení TZ, které chrání zejména tyto hodnoty. Předmětné jednání by mělo být pokryto v celé jeho šíři, a nikoli jen v jeho jednotlivých aspektech, jakým je např. újma na zdraví nebo ohrožení řádného výkonu veřejné moci. Proto se jeví jako vhodné, aby skutková podstata § 149 TZ jednak reagovala na co nej- více situací, kdy může ke špatnému zacházení docházet, jednak aby se závažnost přísluš- ného zacházení adekvátně odrážela rovněž v dalších aspektech, jako je výměra trestů případně institut promlčení. Řešením nedostatků současného znění § 149 TZ by mohlo být předně vytvoření samostatných skutkových podstat dopadajících na různé formy špatného zacházení, tj. jak mučení, tak nelidské a ponižující zacházení. Je třeba v této souvislosti uvažovat o výslovném zakotvení trestního postihu ponižujícího zacházení, k němuž může dojít

120