SLP 11 (2016)

a to i s ohledem na skutečnost, že chráněná hodnota těchto trestných činů je přede- vším řádný výkon pravomoci úředních osob a nikoli ochrana důstojnosti jednotlivce. V případech méně závažných forem špatného zacházení navíc hrozí, podobně jako u § 149 TZ (viz výše), za trestný čin podle § 329 TZ poměrně vysoká minimální trest- ní sazba (1 rok). Trestný čin mučení podle § 149 TZ dále nepamatuje na nedbalostní jednání, proto významný může být zejména trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Na případy závažného zanedbání povinností úředních osob v oblasti re- gulace průmyslových činností či zabezpečení sociálních služeb toto ustanovení patrně bude vhodné, určité pochybnosti nicméně mohou panovat v tom směru, zda by např. řádné zacházení s osobou zbavenou svobody mohlo být předvídatelným způsobem považováno za důležitý úkol ve smyslu § 330 TZ. 87 V každém případě pak např. na pří- pady špatného zacházení s osobami, které jsou z pověření státu omezeny na svobodě ve zdravotnickém ústavu či zařízení sociálních služeb (srov. např. skutkové okolnosti věci Bureš v. Česká republika , kde byl stěžovatel podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení použitím omezovacích prostředků na protialkoholní záchytné stanici), nelze toto ustanovení použít, jelikož příslušný zdravotnický či ošetřovatelský personál, pří- padně osoba odpovědná za chod zařízení, není dle § 127 TZ úřední osobou. V tomto ohledu je tedy vymezení pachatele ještě užší než v případě současného znění § 149 TZ. Zejména v případech špatného zacházení v zařízeních sociální péče či zdravotnic- kých zařízeních by bylo možné využít skutkovou podstatu trestného činu týrání svě- řené osoby (§ 198 TZ) . Pozitivním aspektem jistě je, že po novele trestního zákoníku č. 183/2016 Sb. mohou být za tento trestný čin odpovědné i právnické osoby, které v praxi často bývají poskytovateli sociálních služeb. Problematické nicméně může být, že jde o trestný čin vyžadující úmysl. Jednání poskytovatele sociálních služeb, který nastaví v zařízení takové personální a materiální podmínky, které ve svém důsledku a souhrnu budou znamenat pro jeho klienty či jejich část ponižující zacházení, aniž by s tímto důsledkem byl poskytovatel srozuměn, resp. smířen ve smyslu § 15 TZ, tak nebude možné jako trestný čin týrání svěřené osoby stíhat (srov. obdobně u § 149 TZ; viz výše). Zcela jistě tuto skutkovou podstatu nebude možné použít v případech nepřiměřeného a neoprávněného použití omezovacích prostředků, např. ve zdravot- nických zařízeních, kde se o smíření s ponížením či dokonce způsobením fyzického či psychického utrpení pacienta u zdravotnického personálu zpravidla jednat nebude. Ze stejného důvodu pak není možné na tyto případy použít ani trestné činy zbavení a omezování osobní svobody (§ 170 a 171 TZ). U těchto trestných činů lze pak mít i zásadní výhrady v tom, že neoprávněným použitím omezovacích prostředků je primárně zasaženo do důstojnosti oběti a nikoli do její osobní svobody, což je ob- zvláště patrné např. u osob, které již jsou zbaveny osobní svobody, např. v případech nedobrovolné hospitalizace, vůči nimž jsou omezovací prostředky v mnoha případech aplikovány.

87 Srov. rovněž § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky

119