SLP 11 (2016)

Předmětné ustanovení totiž sice v kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 2 písm. c) s takovými motivy počítá, jejich výčet nicméně omezuje toliko na (skutečnou či domnělou) rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo skutečnost, že oběť jednání je (skutečně nebo domněle) bez vyznání. Ve stávající právní úpravě tak chybí faktor sexuální orientace (případně gendero- vé identity) a zdravotního postižení, což ve svém důsledku může vést k nemožnosti přihlédnout k danému diskriminačnímu motivu při použití § 149 TZ a ve světle po- zitivních závazků procesní povahy vyplývajících z článku 3 ve spojení s článkem 14 Důsledkem špatného zacházení v řadě případů bude ublížení na zdraví a lze tedy uvažovat o použití skutkových podstat trestných činů proti zdraví (§ 145–148 TZ) , které podle závažnosti jednání stanovují trest odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do 16 let. Podle těchto ustanovení se nicméně nezdá být vhodné špatné zacházení kvalifikovat ze dvou důvodů. Zaprvé, společným jmenovatelem těchto trestných činů je jejich objekt, kterým je lidské zdraví, tedy „normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti“. 85 Cílem sledo- vaným absolutním zákazem špatného zacházení však primárně není ochrana zdraví, ale zejména a především ochrana lidské důstojnosti, jakožto vůdčí zásada ochrany zá- kladních lidských práv a svobod vyjádřená již v článku 1 Všeobecné deklarace lidských práv a vyplývající z rozsáhlé judikatury Soudu. 86 Jak zdůraznil Soud v citované věci Myumyun v. Bulharsko, stát je povinen případy špatného zacházení stíhat v celé jejich šíři, nikoli pouze v jejich aspektu poškození zdraví. Zadruhé, jak je uvedeno výše, ne každé špatné zacházení působí újmu na zdraví. Co více, nezahrnuje v sobě nezbyt- ně ani působení fyzického utrpení. Shrnuto, jakkoli mohou trestné činy proti zdraví v některých případech pokrývat určité aspekty špatného zacházení, nevystihují jeho podstatu a na některé formy špatného zacházení nedopadají vůbec. V situacích, kdy je pachatelem úřední osoba, např. v situacích zásahu policie proti jednotlivci, kdy úmysl ponížit oběť bude těžko prokazatelný (viz výše), lze uvažovat o využití trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 TZ) , případně maření úkolu úřední osoby z nedbalosti (§ 330 TZ). V případech špatného zachá- zení by nicméně mělo být primárně postupováno podle § 149 odst. 2 písm. a) TZ, 84 Srov. např. ESLP, M. C. a A. C. v. Rumunsko, cit. výše, a kapitolu 2. 3. in fine . Situací špatného zacházení s diskriminačním (předsudečným) motivem založeným na zdravotním postižení oběti se Soud meritorně doposud nezabýval – ve světle odborné diskuse na dané téma je však na místě uvažovat rovněž o zakotvení této diskriminační pohnutky; srov. URL ; URL [cit. 6. 1. 2017] 85 Srov. ŠÁMAL, Pavel. a kol. Trestní zákoník. Komentář , op. cit. poznámka pod čarou 63, s. 1529, 1544 a 1554 86 ESLP, Bouyid v. Belgie , cit. výše, par. 89-90 Úmluvy potom k porušení těchto ustanovení. 84 ͹.͸ Skutkové podstaty jiných trestných činů

118