SLP 12 (2017)

práv EU), které se získává skrze občanství členského státu. Občanství EU nenahrazuje občanství státu, ale přináší jednotlivci některá další práva. Konečně nejmladší, ale zároveň nejspornější je pojetí státního občanství jako sub- jektivního práva jednotlivce. Toto pojetí, tzv. lidskoprávní, je spojeno teprve s rozvo- jem mezinárodní úpravy lidských práv v období po 2. světové válce. Přesto z pohledu obecného mezinárodního práva nelze hovořit o právu na státní občanství ve smyslu subjektivního práva jednotlivce nabýt občanství konkrétního státu podle svého výběru. Lidskoprávní pojetí je spojeno spíše s negativním vymezením, tedy s omezením vol- nosti států při zbavování státního občanství, resp. snahou o zabránění vzniku bezdo- movectví (apatridy). V tomto smyslu v novější době mnohé demokratické státy vnit- rostátně omezily svou volnost, kterou měly z hlediska obecného mezinárodního práva. V rámci mezinárodního práva též na základě ustanovení čl. 15 Všeobecné deklarace lidských práv (1948) 1 se začíná prosazovat zákaz svévolného zbavení státní příslušnosti proti vůli občana. Většinou se toto pravidlo vykládá tak, že jako svévolné zbavení ob- čanství je zakázán takový stav, který by vedl ke vzniku bezdomovectví. Pozitivní úpra- va, tedy právo na nabytí občanství, je stanoveno pouze pro děti na základě Úmluvy o právech dítěte (1989). 2 Obecně vzato, přístup mezinárodního práva ke státnímu občanství je vyjádřen ze- jména v několika mezinárodních smlouvách. První z nich je ještě v době Společnosti národů sjednaná kodifikační Úmluva o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství (1930), 3 která stanoví (čl. 1), že vnitřní zákonodárství státu určuje, kdo je jeho příslušníkem, a musí pak být jinými státy uznáno za podmínky, že je též v souladu s mezinárodním právem. Ke zvláště složitým situacím docházelo v souvislosti s územními změnami, zejména rozdělením států. Komise OSN pro mezinárodní právo se proto v 2. polovině 90. let úspěšně pokusila o kodifikaci a progresivní rozvoj mezinárodního práva v otázce stát- ního občanství fyzických osob ve vztahu k sukcesi států (1999), ale Valné shromáždění tento návrh článků, který upravuje právo jednotlivce na to, aby v případě sukcese nabyl občanství alespoň jednoho z nástupnických států, pouze vzalo na vědomí. 4 Do právně závazného dokumentu se podobné principy podařilo vtělit pouze na regionální úrovni, a to v podobě Evropské úmluvy o státním občanství.

1 GA Res. 217/III A (10.12.1948). Český překlad viz FLEGL, V. Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv . Praha: C.H. Beck, 1998, s. 27. 2 Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb.; FLEGL, V. : op. cit., s. 81. 3 The Hague Convention concerning Certain Questions relating to the Conflict of nationality Laws (1930), LNTS, vol. 179, s. 89. 4 Draft articles on nationality of natural persons in relation to the succession of States ; viz YILC, 1999, vol. II/2, s. 20.

8