SLP 12 (2017)

Změnou suveréna se mimo jiné změnilo postavení výše uvedených „válečných uprchlí- ků“, kteří do českých zemí přicházeli v průběhu války např. z oblastí severní Itálie a z Haliče a Bukoviny. 301 Jestliže se svou podstatou jednalo o vnitřně přesídlené osoby, vznikem samo- statného státu odpadl aspekt vnitřního (!) přesídlení a orgány nové státní moci musely je- jich postavení řešit. Vláda a následně několikrát ministerstvo vnitra rozhodly (aktem obec- né povahy) o repatriaci těchto bývalých válečných uprchlíků, kteří byli následně vyzváni k opuštění republiky; jestliže tento pokyn nesplnili, bylo rozhodováno o jejich vyhoštění. 302 V praxi pochopitelně vycházely najevo jednotlivé průvodní jevy, které ukazovaly na nevhodnost substituce institutu azylu jinými formami. Ve vztahu k občanství lze zmí- nit neochotu přijímat občanství státu, který ochranu poskytoval – zde Československa. V této souvislosti se hovoří zejména o emigrantech z Ruska. 303 I v první Československé republice se vedle toho můžeme setkat s institutem tzv. „ochranných manželství“, 304 prostřednictvím jejichž uzavírání se cizinky snažily získat státní občanství za účelem ochrany před pronásledováním. Československé státní občanství totiž nabyla cizinka následkem sňatku s občanem Československé republiky. 305 ͸. Poválečné Československo a ČSSR ͹Ͷͼ Ochrana pronásledovaným cizincům byla poskytována rovněž v „lidovém“ a „soci- alistickém“ Československu. Rovněž v této době to byla otázka správní praxe a snad ještě více záleželo na (absolutním) volném uvážení jak příslušných státních orgánů, tak orgánů komunistické strany. Československo se nepřipojilo k poválečným mezinárod- ně právním instrumentům na ochranu uprchlíků a tento pojem na dlouhá léta ztratil z hlediska tehdejšího práva na významu. Poskytování útočiště cizincům bylo poplatné době a jednalo se o otázku navýsost politickou. Do přijetí Ústavy z r. 1960 307 chyběla jakákoliv právní úprava a „azyl“ byl stále poskytován formou udělení povolení k pobytu či státního občanství. Roztříštěnou právní úpravu státního občanství se čsl. zákonodár- ce snažil zjednodušit a unifikovat na konci 40. let, zejména přijetím zákona o státním občanství z r. 1949. 308 Dobová literatura k němu uváděla, že „[v] celém obsahu zákona 301 Srov. Velké a malé dějiny . In FRANKL, M. a kol. Naši nebo cizí? Židé v českém 20. století . Svazek 1. Praha: Židovské muzeum v Praze – Institut Terezínské iniciativy, 2013, ss. 207-216. 302 Srov. judikaturu čsl. Nejvyššího správního soudu např. nálezy Boh. adm. 484/1920; č. 12.479/1922; Boh. adm. 2634/1923; Boh. adm. 4413/1925. 303 VEBER, V. Emigrace z Ruska a 30. léta. In: VEBER, V. a kol. Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918–1945. Sborník studií – 3. Praha: Karolinum, 1995, s. 7. 304 K problému srov. srov. SCHEU, H. Ch. Problematika účelových sňatků v perspektivě evropského mig- račního práva. In JÍLEK, D., POŘÍZEK, P. (eds.). Pobyt cizinců: vybrané právní problémy. Brno-Praha: Kancelář Veřejného ochránce práv – Wolters Kluwer, 2014, ss. 37-38. 305 VERNER, V. Občanství státní. In: Slovník veřejného práva československého. Sv. II. Brno: Polygrafia– Rudolf M. Rohrer, 1932. 306 K některým aspektům poskytování útočiště cizincům v tomto období srov. KRYSKA, D., Právo azylu …, op. cit., ss. 144-151. 307 Ústava Československé socialistické republiky z 11. července 1960 (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). 308 Zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství.

101