SLP 12 (2017)

na konzulární ochranu jako právo unijních občanů, které jednoznačně překračuje běž- ný standard ochrany lidských práv. Odkaz na obecná lidská práva slouží však k tomu, aby unijně-občanské právo mohlo být poskytováno i některým občanům třetích zemí. Úzký rámec unijně-občanských práv jasně překračuje také petiční právo, které je deklarováno v čl. 20 odst. 2 písm. d) SFEU. Podle podrobnější úpravy tohoto prá- va v čl. 227 a 228 SFEU se může na Evropský parlament a Evropského veřejného ochránce práv se svou peticí obracet nejen unijní občan, ale také každá fyzická osoba s bydlištěm a každá právnická osoba se statutárním sídlem v některém členském státě. Při pohledu na specifická práva unijních občanů zavedená Maastrichtskou smlou- vou je tedy složité hovořit o jasně vymezené kategorii práv, která by se lišila od práv zaručených občanům třetích zemí. V této souvislosti je třeba připomenout, že unijní občanství bylo jako nová koncepce upraveno v době, kdy primární právo Evropských společenství a EU ještě neobsahovalo explicitní kodifikaci základních práv. Standard ochrany byl tehdy opřen pouze o obecné právní zásady vyplývající ze společných ústav- ních tradic a mezinárodních úmluv o lidských právech. Diskuse o vzájemné vazbě mezi unijním občanstvím a ochranou lidských práv se posu- nula až v důsledku přijetí LZP EU v roce 2000. Nikoli náhodou Evropská rada na svém ko- línském summitu z roku 1999 výslovně zdůraznila, že Listina základních práv má ozřejmit obrovský význam základních práv pro unijní občany. 350 Také třetí zpráva Evropské komise o unijním občanství z roku 2001 zmínila význam LZP EU pro unijní občany, když vyzdvi- hovala význam páté hlavy LZP nesoucí název „Občanská práva“. 351 Ve skutečnosti však tato kapitola LZP EU z velké části pouze opakuje práva, která jsou již obsažená v kapitole SFEU o unijním občanství, 352 a to dokonce v méně podrobné podobě. Co se týče otázky, kdo je nositelem konkrétních práv, nepřinesla LZP EU prakticky žádnou změnu. 353 Je určitě zajímavé, že LZP EU převzala volný pohyb unijních občanů, který byl původně tržním principem, do katalogu základních práv. Na rozdíl od čl. 20 a 21 SFEU ovšem čl. 45 odst. 2 LZP výslovně konstatuje, že volný pohyb a pobyt může být v souladu se Smlouvami přiznán i státním příslušníkům třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států. Tato úprava zřejmě překračuje již zmíněný status rodinných příslušníků unijních občanů, který vyplývá z pobytové směrnice 2004/38/ ES. Vysvětlení k LZP 354 v této souvislosti odkazují na čl. 77 až 79 SFEU, které se týkají takovým rodinným příslušníkům občanů členského státu poskytujícího pomoc v souladu s jeho vnitro- státním právem či praxí. 350 Viz závěry Evropské rady z Kolína (příloha IV). 351 COM(2001) 506 final. 352 Srov. část druhou SFEU „Zákaz diskriminace a občanství unie“ (čl. 18 až 25). 353 Srov. čl. 39 a 40 LZP EU o aktivním a pasivním volebním právu ve volbách do EP a v obecních vol- bách, čl. 43 a 44 LZP o právu obracet se na evropského veřejného ochránce práv či Evropský parlament a čl. 46 LZP o právu na diplomatickou a konzulární ochranu. 354 2007/C 303/02. Vysvětlení, která slouží pro účely vyjasnění ustanovení LZP, byla původně vypracována pod vedením prezidia Konventu. V souvislosti s přípravou Smlouvy o Ústavě pro Evropu a Lisabonské smlouvy byla Vysvětlení aktualizována.

112