SLP 12 (2017)

o sankcionování pouze občanů třetích států. V úvodním komentáři rozhodnutí Rada EU uvádí, že „ je třeba stanovit omezení týkající se vstupu na území členských států nebo průjezdu přes jejich území pro ISIL (Dá‘iš) a al-Káidu a osoby s nimi spojené, včetně osob, které jsou státními příslušníky některého členského státu. Aniž je dotčena odpovědnost členských států za udržování vnitřní bezpečnosti, neměla by tato omezení bránit určeným státním příslušníkům členského státu v průjezdu přes jiný členský stát za účelem návratu do členského státu, jehož jsou státními příslušníky, a ani určeným rodinným příslušníkům státních příslušníků členského státu v průjezdu přes jiný členský stát za stejným účelem.“ (bod 11) Normativní text nařízení pak v čl. 2 odst. 1 zakotvuje povinnost států při- jmout „ opatření nezbytná k zamezení vstupu na svá území nebo průjezdu přes ně osobám, které byly určeny a na které se vztahují cestovní omezení zavedená Radou bezpečnosti OSN podle rezolucí č. 1267 (1999), č. 1333 (2000) a č. 2253 (2015) nebo výborem ,“ a u nichž byly zjištěny další – v textu rozhodnutí vyjmenované – důvody pro zařazení na sankční seznam a v čl. 2 odst. 2 přijmout opatření proti osobám, které – bez ohledu na to, jak na ně nahlíží Rada bezpečnosti OSN – jsou spojeny s ISIL (písm. a), cestují nebo se snaží vycestovat mimo EU za účelem páchání terorismu, poskytování teroristického výcviku nebo jiné podpory ISIL (písm. b) nebo se snaží přicestovat do EU z důvodů podobných (písm. c). Výjimka obsažená v čl. 2 odst. 3 stanoví, že „ Odstavce 1 a 2 neukládají členským státům povinnost odmítnout vstup na své území svým státním pří- slušníkům.“ 565 Rozhodnutí 2016/1693 tedy umožňuje uložení zákazu vstupu do EU vůči občanům EU (občanům členských států EU), ovšem s tím, že členský stát nemá povinnost vlastním občanům vstup na své území odmítnout. Sankční seznam k uvede- nému rozhodnutí je dosud bez jediného jména. Bez zajímavosti není v této souvislosti ani cesta, kterou při nepovolování vstupu „vlastním teroristům“ zvolila Velká Británie – nejprve odnětí občanství a následně nepovolení vstupu. 566 ͻ. Exkurz k ukládání finančních sankcí vůči vlastním občanům Stejně jako právo na vstup, je i právo na majetek zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, jejíž čl. 17 odst. 2 stanoví, že: „ Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku .“ Mezinárodní pakty z roku 1966 ale právo na majetek neznají. Evropská úmluva o ochraně lidských práv jej přímo nezakotvuje, součástí evropského lidsko- právního režimu se stalo až v roce 1952 na základě prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, jejíž čl. 1 stanoví: „ 1. Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. 2. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků

565 V anglickém znění rozhodnutí: „ Paragraphs 1 and 2 shall not oblige a Member State to refuse its own nationals entry into its territory.“ 566 ESLP, K2 proti Spojenému království, stížnost č. 42387/13, rozhodnutí ze dne 7. února 2017.

172