SLP 12 (2017)

rodní soudní (rozhodčí) orgán oprávněn posoudit všechny otázky týkající se naplnění vlastní jurisdikce nezávisle sám. 644 Současně se ale jeví jako vhodné upozornit, že rozhodnutí Soufraki nemůže sloužit na podporu názoru, že by i v případech ochrany investic tribunály aplikovaly u otázky občanství mezinárodněprávní standard skutečné vazby mezi občanem a státem, tak jak byl u institutu diplomatické ochrany aplikován Mezinárodním soudním dvorem v případě Nottebohm. V případě Soufraki sice tribunál odmítl svoji jurisdikci s odka- zem na absenci italského občanství žalobce, ale učinil tak výhradně na základě aplikace italského práva, nikoliv snad na základě použití standardu „skutečné vazby“ či jakého- koliv jiného požadavku hypoteticky kladeném na definici občanství z hlediska práva mezinárodního. Naopak, tribunál výslovně uvedl, že vzhledem k tomu že dle italského právního řádu nebyla definice italského občanství naplněna, není nutné se zabývat námitkou žalovaného státu spočívající v absenci efektivního občanství. 645 Nutno přiznat, že v této souvislosti se nabízí otázka, zda by tento požadavek exis- tence skutečné vazby (resp. její absence) mohl být pro tribunál relevantní v okamži- ku, kdyby dle vnitrostátního právního řádu dospěl k opačnému závěru, tedy kdyby z hlediska vnitrostátního režimu byly podmínky občanství naplněny, avšak chyběla by skutečná vazba mezi osobou a státem, tak jak byla vymezena v případě Nottebohm. S ohledem na skutečnost, že tribunál v případě Soufraki problematiku „skutečné vaz- by“ vůbec neadresoval, nelze v tomto rozhodnutí hledat na tuto otázku odpověď. Problematika efektivního občanství je relevantní nejen tehdy, kdy žalobce usiluje o prokázání občanství ke státu, jež je smluvní stranou smlouvy o ochraně investic (jako tomu bylo u pana Soufrakiho), ale také v opačných případech, kdy se na základě existence skutečného faktického vztahu k žalovanému státu snaží tento žalovaný stát doložit existenci občanství fyzické k sobě samému, aby jej tato osoba nemohla poté na mezinárodní úrovni žalovat. K těmto případům dochází v souvislosti s výskytem dvojího občanství kdy osoba, občan států A i B, jež mezi sebou mají uzavřenou smlou- vu o ochraně investic, žaluje např. stát s A, jehož je občanem, s odkazem na své (další) občanství i vůči státu B, který je tedy druhou smluvní stranou hypotetické BIT. Některé smlouvy na ne/možnost vedení mezinárodního řízení týkající se ochrany investic občanem proti státu, jehož občanství tato osoba také má, výslovně reagují. Například úmluva ICSID výslovně vymezuje investora (fyzickou osobu) jakožto „ obča- na jiného smluvního státu “. Přičemž dle článku 25 odst. 2, písm. (a) úmluvy ICSID se občanem jiného smluvního státu rozumí jakákoliv fyzická osoba, která měla občanství jiného smluvního státu, než je strana státu ve sporu v okamžiky rozhodné dle hlediska ratione temporis. Přičemž termín občan jiného státu nezahrnuje žádnou osobu mající k rozhodným dním „ také občanství smluvního státu ve sporu“ . Úmluva ICISD tedy evi-

644 BARCELÓ J. Who decides the arbitrator’s jurisdiction? Separability and Competence-Comeptence in Transnational Perspective, Cornell Law Faculty Publications . 508, 2003. 645 Soufraki, pozn. pod čarou 22, § 46.

190