SLP 12 (2017)

vztah. Každý stát může stanovit svým zákonodárstvím podmínky pro naturalizaci ci- zinců, musí však respektovat podmínku mezinárodního obyčejového práva spočívající- ho v existenci „užšího vztahu“ mezi jednotlivcem a státem. Klasickým případem často v této situaci citovaným je rozsudek MSD v Haagu ve věci Nottlebohm z r. 1955. 84 MSD vyslovil zásadu, že je nutné efektivní státní občanství, aby stát mohl před MSD vystupovat na ochranu určité osoby. Tento rozsudek se obecně uznává (přes „dissenting opinions“ tří soudců MSD) a cituje pro zdůvodnění nezbytnosti a jako příklad potře- by skutečné vazby (genuine link) mezi státem a jednotlivcem. Důsledkem státní pří- slušnosti (nationality) vyjadřující právní přináležitost jednotlivce ke státu je z hlediska mezinárodního práva existence personální jurisdikce státu, povinnost státu nebránit vlastnímu občanovi ve vstupu na své území, právo občana na diplomatickou ochra- nu, vznik státní příslušnosti potomků občana ex lege; odpovědnost státu za nesplnění povinnosti zabránit určitému protiprávnímu exteritoriálnímu jednání svých občanů; závazek „věrnosti“ jednotlivce vůči vlastnímu státu, právo státu odmítnout extradi- ci vlastního občana (pokud tato povinnost není stanovena mezinárodní smlouvou). 85 Státní příslušnost může být i důvodem pro nepřátelský status osoby protistrany v době válečného konfliktu. V praxi řady států lze stále nalézt různá diskriminační kritéria týkající se naturali- zace. Lidskoprávní orgány opakovaně kritizovaly např. Japonsko za požadavek změny jmen u etnických Korejců, Koreu za zákaz naturalizace etnických Číňanů, Panamu za bránění naturalizaci fyzicky a mentálně postižených osob, Kuvajt za nevolitelnost osob nemuslimského vyznání atd. Existují případy omezující nabytí osob z rasových nebo etnických důvodů. Určité kritice bylo ze strany Rady Evropy a OBSE podrobeno i Česko za zákon o státním občanství z r. 1993 podle něhož po rozpadu federace na- bývali rezidenti v České republice automaticky české občanství. To však neplatilo pro osoby se záznamem v trestním rejstříku. Omezení se týkalo údajně zejména Romů. 86 Estonsko zakázalo udělení občanství osobám, které byly odsouzeny k vězení delšímu než jeden rok. Vážné problémy s občanstvím se v pobaltských zemích projevily s jazy- kovými nároky státních orgánů na rusky mluvící obyvatelstvo po rozpadu Sovětského svazu. 87 Určitý problém mohou tvořit i různé preferenční způsoby naturalizace (affini- ty – based naturalization preference) z důvodů náboženských nebo etnických. Tento 84 MSD, Nottebohm Case, Liechtenstein v. Guatemala , ICJ Reports 1955, Judgement, ss. 4-65. 85 PANHUYS van H., F. The Role of Nationality in International Law : An Outline . Leiden: Sijthoff, 1959; REZEK, J. F. Le droit International de la nationalité. 198 Recueil de Cours , s. 333-400; RANDELZHOFER, A. Nationality . In: BERNHARD, R. (ed.) Encyclopaedia of Public International Law . Vol. 3, Amsterdam: Elsevier, 1997, ss. 501-510. VERDROSS, A., SIMMA, B. Universelles Völkerrecht . Berlin: Die Völkerrechtliche Abgrenzung der Staatngehörigkeit, 1984, s. 795. 86 SPIRO, P., J. op.cit. 10. s. 726. 87 UN Doc. A/51/40 vol. 1, Sept. 16, 1996, § 16, Human Rights Committee Considerations of Report; UN Doc. 4/47/748, Annex s. 8, Report The Secretary – General, The Situation of Human Rights in Estonia and Latvia, Oct. 26, 1993; UN Doc. A/48/511/ Annex s. 16-17, Oct. 26, 1993, Report of the Secretary – General.

33