SLP 12 (2017)

změnami a migrací také Východní Evropě. 79 V r. 1954 byla přijata Úmluva o postavení osob bez státní příslušnosti (Statelessnes Convention). Čl. 1 (1) Úmluvy definoval osobu bez státní příslušnosti (v českém předkladu „bezdomovec“) jako osobu, kterou žádný stát při aplikaci svého práva nepovažuje za svého státního příslušníka. 80 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z r. 1950 státní občanství nezmiňuje. 81 Evropský soud pro lidská práva nicméně v několika kauzách zdůraznil, že odmítnutí přiznat občanství nebo vyhoštění osoby bez státní přísluš- nosti může mít dopad na soukromý nebo rodinný život takové osoby uznaný v čl. 8 Úmluvy. 82 Právo dítěte na státní příslušnost výslovně uznává Africká Charta o právech a prospěchu dítěte. Evropská úmluva o státní příslušnosti (do českého jazyka přelože- na jako úmluva o státním občanství) v čl. 4 (a) stanoví, že „každý má právo na státní příslušnost“ (v české překladu právo na státní občanství). V čl. 3 (1) se konstatuje, že „každý stát podle svého práva rozhoduje, kdo jsou jeho státní příslušníci (v českém překladu opět občané). Úmluva rovněž v čl. 4 (c) zdůrazňuje, že nikdo nesmí být své- volně zbaven své státní příslušnosti (v překladu je opět výraz „občanství“) a je třeba se vyhýbat situaci, kdy osoby budou bez státní příslušnosti (čl. 4, b). Je zřejmé, že nejen popírání práva na státní příslušnost nebo arbitrární zbavení oso- by státní příslušnosti, nýbrž i vnucení státní příslušnosti osobě bez jejího souhlasu, představují porušení mezinárodního práva a jsou v rozporu s lidskými právy. Stále přetrvávají pochybnosti, zda v mezinárodním právu existuje obecné právo na stát- ní občanství a zda existuje obyčejové mezinárodní právo přikazující státům zabránit existenci osob bez státního občanství. 83 V soudobém obyčejovém i smluvním meziná- rodním právu je již zakotveno právo jednotlivce na udělení státního občanství, které bylo obsažené již ve Všeobecné deklaraci z r. 1948. Je však také skutečností, že státní občanství ztrácí v některých případech na svém významu např. jako „hraniční určova- tel“ v oblasti mezinárodního práva soukromého, kde je v určitých zemích historicky nahrazováno institutem „domicilu“ (viz např. nový český zákon o MPS a předpisy EU) nebo kategorií „permanent residence“ (animus manendi). V souvislosti s integrací v rámci EU je místo státního občanství jako hraniční určovatel označován „habitual residence“, tj. místo obvyklého pobytu. Na druhé straně je podle některých právních řádů získání předchozího domicilu (existuje jich několik druhů), jedním z kritérií pro udělovaní státní příslušnosti ex lege. Podle obyčejového mezinárodního práva může stát jednotlivci přiznat příslušnost občanství pouze tehdy, jestliže mezi jednotlivcem a státem existuje určitý fakticky 79 DÖRR, O. Nationality . In: Max Planck Encycopedia of Public International law . Oxford Public International Law; [online]. c2006, poslední revize listopad 2006. Dostupné z: [cit.2017-02-26]. 80 UNTS 5158, Vol. 360, p. 117. 81 Council of Europe Treaty Series N.5. 82 ESLP, Kurič a další proti Slovinsku , stížnost č. 26828/06, rozsudek ze dne 13. července 2010. 83 DÖRR, O. op. cit. 12.

32