SLP 12 (2017)
do veřejných služeb. V literatuře se můžeme v současnosti setkat i s tendencí charakte- rizovat mezinárodněprávní vývoj v oblasti institutu občanství jako „nové právo státního občanství“. 77 Historicky bylo státní občanství od Vestfálského míru a vestfálského pojetí státní suverenity považováno za vnitřní doménu suverénního státu. Teprve dvacáté století, zejména jeho konec a současný proces globalizace i fragmentace mezinárodních vztahů přinesly a dále přinášejí rozšíření ingerence mezinárodního práva do vnitrostátní úpra- vy některých otázek státního občanství. Jedná se např. o zákaz diskriminace v otázkách státního občanství z rasových, národnostních, náboženských nebo genderových důvo- dů, omezení diskreční pravomoci a fakticky zákaz státu arbitrárně odnímat státní ob- čanství, uznání práva jednotlivce na dvojí nebo i několikeré státní občanství, bránění případům existence osob bez státního občanství nebo zvláštní ochrana práva na státní občanství u narozených dětí, včetně „nalezenců“. Zákaz diskriminace v oblasti lidských práv má nepochybně charakter jus cogens. Obecně ovšem platí zásada, že každý stát má právo stanovit, kdo jsou jeho občané. Nelze však již tvrdit, že otázky státního ob- čanství spadají výlučně do vnitřní jurisdikce států. I v právní oblasti státního občanství se projevují důsledky omezování suverenity jednotlivých států. Nové vývojové tenden- ce byly potvrzeny právě v Evropské úmluvě o státním občanství. Osoby bez efektivního státního občanství jsou vystaveny velkému nebezpečí po- rušování jejich základních lidských práv. Právo na státní příslušnost je považováno za jedno ze základních lidských práv. Čl. 15 (1) Všeobecné deklarace z r. 1948 stanoví, že každý má právo na „státní příslušnost“ (nationality). Podle téhož článku (odst. 2) ni- kdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit. Podobně se vyjadřuje v čl. 20 i Americká úmluva o lidských právech z r. 1969. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z r. 1966 v čl. 24 (3) deklaruje právo každého dítěte na státní příslušnost. Úmluva o právech dítěte z r. 1980 v čl. 7 uvádí, že každé dítě má právo získat státní příslušnost (nationality). Úmluva o odstra- nění všech forem rasové diskriminace z r. 1965 v čl. 5 (d, iii) zakotvuje zákaz diskri- minace v právu na státní příslušnost (nationality) 78 . Přes jasné uznání práva na státní občanství existuje podle odhadů nejméně dvanáct miliónů osob bez státní příslušnosti, (tento počet bude zřejmě mnohem vyšší -pozn.) zejména v Jihovýchodní Asii, centrál- ní Evropě, na Blízkém Východě, několika afrických zemích a v souvislosti s politickými 77 SPIRO, P. J. A New International Law of Citizenship . 105 AJIL , 2001, č. 4, ss. 694-746. 78 Právo na státní příslušnost (nationality) je zakotveno např. ve Všeobecné deklaraci lidských práv z r. 1948 (čl. 15); v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z r. 1951 a Protokolu o právním postavení uprchlíků z r. 1967, v Úmluvě o postavení osob bez státní příslušnost z r. 1954, Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z r. 1966 [čl. 24 (3)]; Úmluvě o odstranění všech forem rasové dis- kriminace z r. 1965; Úmluvě o právech dítěte z r. 1980 (čl. 7 a 8); Americké úmluvě o lidských právech (čl. 20) Úmluvě Rady Evropy o zabránění vzniku situace osob bez státní příslušnosti v souvislosti se státní sukcesí, Úmluvě o právech postižených osob z r. 2006 (čl. 18); Africké Chartě o právech a blaha dítěte z r. 1999 (čl. 6); Protokolu k Africké chartě o lidských právech [čl. 6 (g) a 6 (k)]; Arabské charty o lidských právech z r. 2004 (čl. 24) a konečně i Evropské úmluvě o státní příslušnosti z r. 1997.
31
Made with FlippingBook Annual report