SLP 12 (2017)

Úmluva o omezení případů bezdomovectví (NewYork, ͷͿͼͷ) Hlavním cílem této úmluvy je snižování počtu osob bez státní příslušnosti, a to tím, že smluvní státy budou udělovat své státní občanství také osobám, které se narodí na jejich území a které by se jinak staly bezdomovci (apartidy). Tato úmluva napomá- há státům řešit mezery v přístupech při přiznávání státního občanství, tím, že uzná- vá společné záruky bránící vzniku bezdomovectví, aniž by však bylo dotčeno právo suverénních státu právně upravovat udělování státního občanství. Tato Úmluva dále poskytuje státům nástroje k zamezení vzniku sporu v oblasti státního občanství. Dále např. brání vysidlování tím, že podporuje právo na občanství. Lze konstatovat, že tato úmluva brání marginalizaci osob bez státní příslušnosti a zároveň podporuje prevenci a omezování případů bezdomovectví. Úsilí v prevenci vzniku bezdomovectví napomáhá nejen k zabránění právních kon- fliktů týkajících se státního občanství, ale i ke zlepšení mezinárodních vztahů. Prevence bezdomovectví též posiluje ochranu lidských práv i humanitárního práva. Prevence bezdomovectví též napomáhá předcházení masovým přesunům uprchlíků, pokud je důvodem jejich přesunu skutečnost, že tyto osoby nemají státní občanství. Přijetím dvou zmíněných úmluv došlo k rozvinutí kodifikace mezinárodního práva dotýkající se otázky státního občanství. ͸. Neefektivní a efektivní státní občanství Na mezinárodní úrovni je diskutována otázka tzv. neefektivního a efektivního státního občanství. O efektivním občanství je např. hovořeno ve známém případu Nottebohm. UNHCR hovoří o tzv. neefektivním státním občanství, které bylo diskutováno např. na jeho expertním zasedání v roce 2010. UNHCR se snažilo podat definici takového občanství s tím, že by takové osoby mohly být definovány jako osoby, které státní občanství mají, avšak nacházejí se mimo svou vlastní zemi a nejsou schopné s plat- ných důvodů uznat svou ochranu vlastní zemí. V rámci mezinárodního společenství se hovoří též o tzv. de facto bezdomovectví, které se obsahem blíží definici osobám s ne- efektivním státním občanstvím. Osoby v situaci de-facto bezdomovectví nejsou schop- ny demonstrovat de jure bezdomovectví. Osoba s neefektivním státním občanstvím na rozdíl od uprchlíka nemusí být nutně perzekuována z nějakého důvodu. Role UNHCR v řešení problematiky absence státního občanství Státní občanství je předpokladem pro aktivní účast člověka ve státě, ale i v případě uplatnění základních lidských práv, která ve většině případů přísluší pouze občanům. Vzhledem k tomu že se osoba bez státní příslušnosti může stát i uprchlíkem, požádalo na svém 2311. plenárním zasedání Valné shromáždění OSN dne 10. prosince 1974 Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky, aby se zhostil funkcí ve smyslu Úmluvy o omezení případů bezdomovectví, a to ve smyslu čl. 11 poté co Úmluva nabyla účin- nosti. UNHCR proto může úzce spolupracovat s vnitrostátními orgány v otázce pre- vence absence státního občanství. Počet osob bez státní příslušnosti např. ve Slovinsku

49