SLP 12 (2017)

bezpečnosti ČR a Ministerstvu vnitru jako ústřednímu správnímu orgánu pro otázky státního občanství dává širokou pravomoc v rámci správního uvážení, na druhé straně zákon umožnil, resp. zlegalizoval dvojí státní občanství – bipolitismus, možná přesněji „masovější bipolitismus“ státních občanů ČR než tomu bylo do jeho účinnosti. Ve svém příspěvku bych se proto chtěl věnovat dané problematice ve dvou rovi- nách. Jednou je právě bipolitismus jako potenciální zdroj „střetu zájmů“, které mohou bezpečnost státu ohrozit, resp. ohrožovat a druhou rovinou je přístup při udělování státního občanství ze státobezpečnostního hlediska. ͷ. Bipolitismus jako potenciální zdroj „střetu zájmů” Téměř 100 let, které uplynuly od vzniku Československa v roce 1918 jako právního předchůdce dnešní svrchované České republiky a dnešní ústavní a zákonnou úpravou státního občanství, odráží i trend v nazírání na bipolitismus. Zatímco ústavní listina z roku 1920 stanovila v § 4, že státní občanství v Československé republice je jediné a jednotné a že příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky , současná Ústava ČR žádný podobný imperativ nestanoví. A prováděcímu zákonu č. 186/2013 Sb., jak už jsem uvedl výše, bipolitismus nevadí a připouští ho. V čem ale vidím problém z hlediska bezpečnosti státu? Nikoliv zákon, ale odborná literatura i judikatura Ústavního soudu ČR shodně spojují se státním občanstvím i po- vinnosti. Ústavní soud judikoval v nálezu z 13. 9. 1994 (Pl. ÚS 9/94, č. 207/1994 Sb.), že na základě státního občanství vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitos- tí. Povinností občana je především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. A moje otázka, vycházející z této definice, zní: „ Může být dvojí věrnost?“, resp. přes- něji „Může být dvojí opravdová věrnost? “. Již jsem při různých jiných příležitostech vyjádřil své značné pochyby, resp. odmítnutí. Některé státy jsou si toho patrně vědo- my. Jako důkaz mohou posloužit mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího státního občanství. Takovou smlouvu mělo prvorepublikové Československo uzavřenou s USA a socialistické Československo s některými socialistickými státy. Jako další důkaz, že jsou si státy vědomi problému „dvojí věrnosti“, nabízím mezinárodní smluvní řešení branné povinnosti, resp. vojenské služby, kterou „musí“ řešit Evropská úmluva, jejíž výročí si dnes připomínáme. Kdyby to nebyl problém, nemuselo by se to řešit. Ale při „dvojí věrnosti“ nejde jen o brannou povinnost a vojenskou službu, i když v těchto aspektech může být spor nejvyhraněnější. Navíc jde o „jen“ o evropskou úmluvu. A jak řešit tento problém vůči mimoevropským státům? Nepředstavuje bi- politismus potenciální nebezpečí „zrady národních zájmů“? Jak při bipolitismu zajistit opravdový vztah ke svému státu. Lze jistě namítnout, že zrádce „národních zájmů“ se může rekrutovat ze státních občanů daného státu, kteří státní občanství získali naroze-

57