SLP 12 (2017)

ním a jiné státní občanství nemají. Ale nepředstavují „dvojí“ občané riziko již ze samé podstaty toho jevu? Příklon k bipolitismu je trendem doby a ČR jistě nechtěla zůstat „pozadu“. Nejde však o rozrušení další z tradičních hodnot? Co přináší bipolitismus těm státům, jejichž státní občanství fyzická osoba má, když se občan v podstatě kdykoliv, kdy se mu to více hodí, může dovolat svého druhého (dalšího) státního občanství? ͸. Přístup při udělování státního občanství ze státobezpečnostního hlediska Druhou rovinou, na kterou bych chtěl poukázat, je již zmíněné ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., podle něhož státní občanství České republiky nelze udě- lit žadateli, který ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demo- kratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty. Zákon tak zcela jasně připouští, že takový žadatel (takoví žadatelé) mohou být. S tímto ustanovením souvisí § 22 odst. 3, podle něhož k žádosti o udělení stát- ního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vnitra vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrcho- vanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Toto ustanovení bylo napadeno u Ústavního soudu, který nálezem Pl. ÚS 5/16 z 11. 10. 2016 (publikovaný též pod č. 393/2016 Sb.) návrh na zrušení předmětného ustanovení zamítl. V odůvodnění svého nálezu Ústavní soud formuloval postoj k na- stolenému problému, se kterým se ztotožňuji. Odkázal na předchozí judikaturu, ze které vyplývá, že v případech, kdy státoobčanský vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu, má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda ur- čité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva. Jinak řečeno, není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství svým rozhodnutím neudělí (usnesení ze dne 8. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 586/99 nebo usnesení ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 624/06). 151 Ústavní soud dále konstatoval, že oproti zájmu jednotlivce být zpraven o tom, které důvody vedly k přijetí rozhodnutí orgánu veřejné moci, však v daném případě stojí shora uvedený bezpečnostní zájem státu, výslovně vyjádřený v čl. 1 ústavního záko- na o bezpečnosti České republiky, podle kterého je zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, 151 V daném sporu nešlo primárně o udělení či neudělení státního občanství žadateli, ale o absenci odů- vodnění v rozhodnutí o neudělení státního občanství, ve které navrhovatel spatřoval porušení práva na spravedlivý proces.

58