SLP 12 (2017)

veřejného zdravotního pojištění za podmínek stanovených zákonem bezplatnou péči, cizincům svědčí totožný nárok jen za určitých podmínek. Právo cizinců na zdravotní péči v České republice se totiž liší svým obsahem a roz- sahem v závislosti zejména na tom, zda se jedná o občany/státní příslušníky/pojištěnce zemí EU, či třetích zemí; v druhém případě pak zejména rozhoduje titul, na jehož základě v České republice osoba pobývá – zda se jedná kupř. o cizince s povolením k trvalému pobytu, zaměstnance českého zaměstnavatele, OSVČ, žadatele o azyl, ne- legálního migranta atd. ͷ. Právo na zdravotní péči v České republice Právo na zdravotní péči v České republice garantuje čl. 31 Listiny základních práv a svobod nikoliv bezbřeze – na základě veřejného zdravotního pojištění mají právo na bezplatnou zdravotní péči občané České republiky za podmínek stanovených zá- konem. Takto formulovaný nárok na bezplatnou zdravotní péči je do jisté míry zavádějící, neboť – mimo jiné a ve zkratce – negarantuje skutečně bezplatnou péči a netýká se jen občanů České republiky. V prvé řadě nutno konstatovat, že zákonem (tj. primárně zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) podmíněné právo na bezplatnou péči, jak stanoveno v čl. 31 Listiny práv a svobod, toliko znamená, že v zákonem stanovených případech nelze požadovat za poskytované služby přímou úhradu ze strany pacienta (pojištěnce). Přitom platí, že pojištěnec je – až na zákonné výjimky – do systému veřejného zdravotní pojištění povinen odvádět pojistné, tedy je plátcem pojistného, případně je za něj pojistné zdravotního pojištění placeno z veřejného rozpočtu státem. 154 Označit zdravotní péči poskytovanou v systému veřejného zdravotního pojištění za poskytovanou bezplatně (přesněji: bez přímé úhrady pacienta/pojištěnce) je tedy poněkud eufemistické, neboť přístup ke zdravotní péči hrazené z veřejného zdravot- ního pojištění je podmíněn tím, že do systému veřejného zdravotního pojištění bude pojištěncem (resp. za pojištěnce) přispíváno. K tomu se ještě sluší dodat, že bezplatnost dle nálezů Ústavního soudu ČR nelze chápat v tom smyslu, že stát ponese veškeré náklady na zdravotní péči poskytovanou svým občanům. Zákon může stanovit, co bezplatné (ve smyslu: bez přímé úhrady pacienta/pojištěnce) je, a co již bezplatné není, přičemž však bezplatnost nemůže být zákonem zcela vyloučena. 155 Přestože čl. 31 Listiny základních práv a svobod výslovně za oprávněné osoby ozna- čuje jen občany České republiky, zákon o veřejném zdravotním pojištění mezi pojiš- těnce zahrnuje i cizince, pokud mají v České republice povolen trvalý pobyt, a cizince, 154 Ust. § 5 a následující zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. 155 Pl. ÚS 35/93, Pl. ÚS 25/94 – Ústavní soud se zabýval otázkou bezplatnosti v souvislosti se vzděláváním; závěry konstatované v nálezu však později aplikoval i na bezplatnost zdravotní péče (k tomu srov. Pl.ÚS 36/11, zejména odst. 41).

62