SLP 12 (2017)

Je tu však jeden problém, a to ustanovení § 33 ZRŘ, podle kterého „soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé“. V souvislosti s nemožností strany jmenovat v „čistě vnitrostátním“ sporu rozhodcem cizince, se nabízí otázka, zda tím není porušeno právo na spravedlivý proces ve smy- slu čl. 36 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy lidských práv a svobod z roku 1950. 201 Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva 202 nebo Ústavního soudu, 203 k projednání sporu v rozhodčím řízení nikdo sporné strany nemůže nutit, podpis rozhodčí smlouvy vyplývá z jejich svobodné vůle. Rozhodčí řízení je vždy podrobeno právním předpisům toho státu, na jehož území se koná. A domnívají-li se sporné strany, že právní předpisy upravující rozhodčí řízení v jiném státě, jsou pro ně výhodnější, pak si mohou zvolit místo konání rozhodčího řízení v tomto státě. Skutečnost, že strana si nemůže za rozhodce jmenovat cizince, nemůže znamenat porušení jejího práva na spravedlivý proces, protože se podrobila rozhodčímu soudu dobrovolně a tím se podrobí i předpisům, upravujícím v tuzemsku rozhodčí řízení. ͹. Rozhodčí řízení o „čistě vnitrostátním“ sporu konané v zahraničí Strany se mohou dohodnout, že rozhodčí řízení v „ čistě vnitrostátním “ sporu se bude konat mimo území České republiky, přičemž spor jako rozhodce bude rozhodovat cizinec (cizinci). Pak by se otázka požadavku na osobu rozhodce včetně jeho státního občanství neřídila českými právními předpisy, ale řídila by se právními předpisy místa konání rozhodčího řízení (tzv. „ lex arbitri “). A jak jsem výše uvedl, cizí státní občan- ství rozhodce v zahraničních právních úpravách nebrání jeho jmenování. Byl-li by v takovém řízení vydán rozhodčí nález, pak by z pohledu českého práva šlo o rozhodčí nález vydaný v zahraničí 204 a takové rozhodčí nálezy se podle ustanovení § 120 ZMPS vykonávají v České republice jako české rozhodčí nálezy, je-li zaručena vzájemnost. Uznání a výkon rozhodčích nálezů vydaných v zahraničí podléhá ustanovení Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (dále jen „Newyorská úmlu- va“). 205 Každý smluvní stát je povinen uznat cizí rozhodčí nález za závazný a povolit 201 Č. 209/1962 Sb. 202 Srov. např. ESLP 11960/86 Axelson a další vs. Finsko „ vázání osob rozhodčí smlouvou … není v rozporu s čl. 6 EÚLP “. 203 Srov. např. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3227/07 „ Rozhodčí řízení je druhem civilního procesu … Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran projevené v roz- hodčí smlouvě … Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní soud), který by měl jinak věc projednat a rozhodnout “. 204 Nadpis před § 120 ZMPS hovoří o „ Uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů “. Podle Rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1034/2012 „ pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález, či nález tuzemský, je podle zákona o rozhodčím řízení rozhodné místo jeho vydání “. 205 Vyhláška č. 74/1959 Sb.

73