SLP 12 (2017)

rezonuje lidskoprávní pohled na státní občanství, do značné míry ovlivňující volnost vnitrostátního rozhodovávání o otázkách státního občanství. Kostru příspěvku tvoří několik kapitol. Nejprve vymezíme východiska našeho zkou- mání a našich úvah o povaze státního občanství, která jsou podle našeho názoru klíčo- vá při hledání cest, jak problém neloajality řešit. Dále se zaměříme na shrnutí relevant- ní právní úpravy EÚSO a dalších mezinárodních pramenů, které vymezují hranice, v nichž se státy – podle míry svých mezinárodních závazků – mohou při řešení problé- mu neloajality prostřednictvím zásahů do státního občanství pohybovat. Následovat bude srovnávací pohled na právní úpravu odnímání státního občanství ve vybraných evropských státech, které se v posledních letech potýkají, mimo jiné, i s problémem tzv. zahraničních bojovníků. Uvedeme také několik zásadních problematických aspek- tů právní úpravy a fungování praxe odnímání občanství, protože nám odhalí, že se ve skutečnosti jedná o značně právně komplexní, z hlediska efektivity sporný a v praxi ne vždy realizovatelný institut. I proto je nutné ptát se po jeho alternativách, které nastíníme v kapitole předposlední. Příspěvek završí naše zhodnocení – že z řady důvo- dů musí být majoritní odpovědí států na problém neloajality řešení, která nespočívají v odnímání občanství, ačkoliv i pro něj je ve striktně vymezených případech prostor. ͷ. Východiska našeho zkoumání Předtím, než přikročíme k analýze přístupu Evropské úmluvy o státním občanství k otázkám odnímání občanství, je vhodné zmínit několik faktorů, které by měly být brány obecně v potaz při hledání odpovědí na problém, jakými formami lze řešit pří- pady (předpokládané či již doložené) neloajality ze strany vlastních občanů. Historie státního občanství nám ukazuje, že se jedná o dynamický fenomén, jehož forma i obsah se mění. Mění se (anebo jen vrací v jiné podobě?) i jeho (hodnotoví, ideologičtí, institucionální) konkurenti. Stručně nastíněno, v průběhu vývoje institu- tu státního občanství se takto setkáváme například s dichotomií občan jako aktivní tvůrce politiky státu versus poddaný jako pouhý podřízený moci vládce, nebo občan státu versus příslušník určité církve nebo jiné korporace, která se staví konkurenčně vůči moci státu atd. I dnes se ukazuje, že pro řadu lidí může být občanství jejich státu a pocit loajality vůči němu překonán nejen loajalitou ke státu jinému, ale i poutem k jiné, ne klasicky státní, ale spíše politické nebo politicko-náboženské entitě, která si nárokuje absolutní poslušnost a která příslušnost k sobě samé koncipuje tak, že dokáže oslovit příslušníky různých států napříč celým světem. Obsah a chápání občanství stá- tu se tedy mění a bude měnit i podle toho, vůči čemu se vymezuje. Občanství je také pojmem, který má výrazný symbolický náboj – pro stát i pro jednotlivce . Jedním z aspektů, který je pro naši debatu zásadní, je, že občanství ob- náší něco, co můžeme souhrnně pojmenovat obrannou rolí občanství. Tato obranná funkce má několik rovin. Na tomto místě zmiňme tři. V subjektivní rovině může být občanství vnímáno jako nástroj jednotlivce proti zásahům ze strany státu (např. v prin-

79