SLP 12 (2017)

cipu nemožnosti zakázat vstup občana na území svého státu, ačkoliv i zde státy někdy kladou podmínky). V objektivní rovině může hrát občanství, resp. jeho právní úprava, obrannou funkci díky tomu, že občanství zůstává jednou z posledních oblastí, v nichž si státy v narůstající mezinárodněprávní regulaci stále zachovávají určitý prostor pro relativní volnou úvahu v jejich právní úpravě přístupu k občanství, jeho obsahu a (jak uvidíme) i odnímání, což mohou brát jako nástroj proti oslabování státnosti v globa- lizovaném světě. Konečně, obranná role občanství je zřetelná i v tom, že občanství vyčleňuje – říká nám, kdo je považován za příslušníka státu a kdo jím není, resp. kdo už jím být nemá – kdo je tedy z různých důvodů, preventivně či ex post, vyloučen ze státního „politického tělesa“. 216 Úpravy odnímání občanství jsou někdy prezentovány právě jako akty posilující domácí občanství. Všechny tyto roviny se v otázkách, jak státy mohou řešit problémy neloajality ze strany svých občanů, výrazně prolínají. Právě kvůli velké symbolické roli a zároveň obranné funkci občanství je nezbytné, aby se hledání řešení problému neloajality vždy snažilo zohlednit jak hodnotu dosažení bezprostředního cíle, který příslušné opatření zasahující do občanství (např. odnětí občanství, zbavení volebního práva atd.) má, ale i dopad na celou společnost a její vnímání hodnoty a obsahu občanství. Je tedy nutné se ptát, o čem například vypovídá, pokud jako stát vyčlením určitou skupinu občanů, u nichž umožním odnímat jim občanství, a u jiné skupiny nikoli, anebo proč jeden stát umožňuje občanství odejmout a jiný nikoli. Podcenění takových úvah může vyvo- lávat další problémy neloajality, resp. odcizení občanů od svého státu. ͸. Evropská úmluva o státním občanství, loajalita a odnímání občanství Řada států otázky spojené s občanstvím mezinárodním právem regulovat nechce a zůstává stranou většiny smluv, které by se jich, byť i jen okrajově, dotýkaly. Jiné státy přijaly vícero instrumentů, které z rozličných stran limitují volnost státu v oblasti na- bývání a pozbývání (včetně odnímání) státního občanství, tedy závazků v oblasti, která je slovy Petera J. Spiroa poslední baštou suverénního uvážení státu. 217 EÚSO obsahuje takových závazků nemalé množství. Tradičně jsou otázky spojené s nabýváním a pozbýváním státního občanství řazeny do vnitrostátní jurisdikce s tím, 218 že pro mezinárodní právo je otázka státního občan- 216 Tato rovina se nám projevuje i v názvech zákonů, které obsahují příslušné důvody a postupy odnímání občanství – srov. např. kanadský The Strengthening of Canadian Citizenship Act z roku 2014 nebo návrh francouzské ústavní novely „k obraně národa“ projednávaný v prvních měsících roku 2016. 217 Srov. SPIRO, J. P. A New International Law on Citizenship . The American Journal of International Law, vol. 105, No. 4, 2011, s. 694. 218 Takto najdeme formulovánu pozici států vůči otázkám občanství v posudku Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti z roku 1923 ve věci Nařízení o občanství vydané v Tunisku a Maroku ( Nationality Decrees Issued in Tunis and Morocco ). Uvedený posudek se může zdát již zastaralý, přístup států se za téměř století změnil, nikoli ale v této věci. Tvrzení opakuje ve svém čl. 3 odst. 1 také Evropská úmluva o státním ob- čanství, což poukazuje na to, že i státy, které převzaly relativně značné množství závazků limitující jejich volnost v oblasti občanství, stále samy podle svého práva stanovují, kdo je a kdo není jejich občanem.

80