SLP 13 (2020)

a činnost soudů primárně na ochranu individuálních práv, soudy a parlamenty nejsou v pozici antagonistů, nýbrž orgány usilující o nalezení rozumné rovnováhy mezi indi- viduálními a veřejnými zájmy. ͼ . Záv ě r V současné době již není možné přehlížet, že téměř každá regulace nějakým způso- bem omezuje rozsah některého základního práva. Toto omezení je však v řadě případů ústavně konformní, protože se tak děje formou zákona, z důvodu ústavně aprobova- ného cíle a především je hodnoceno jako proporcionální. Právě proporcionalita bývá často klíčovým kritériem přezkumu, proto je jí třeba věnovat pozornost, a to nikoliv jen ve fázi soudního přezkumu, nýbrž i v legislativní činnosti. Z výše uvedeného také plyne, že všechny orgány zapojené do legislativní činnosti mohou posoudit proporcionalitu ustanovení autonomně. 52 To platí podle mého názo- ru i přesto, že z hlediska nastavení dělby moci to jsou ústavní soudy, jejichž argumen- tace ohledně proporcionality či disproporcionality v individuální věci převáží. Zásadní problém spatřuji v omezené ochotě argumentovat ze strany veřejné správy a zákono- dárce – patrně s argumentem, že na konci je vždy až Ústavní soud, který rozhodne. Ignoruje se však fakt, že Ústavní soud má přezkoumávat ústavnost úpravy, nikoliv jako první se k ústavnosti vyjadřovat. To je povinností normotvůrce. Určitým problémem je však to, že na další složky státní moci se kladou nižší nároky, pokud jde o to, zda argumenty proporcionalitou řádně zváží. V příspěvku jsem se pokusil představit argument, že mezi diskrecí zákonodárce a in- tenzitou přezkumu proporcionality právní úpravy ze strany Ústavního soudu existuje vztah korelace. Odmítl jsem tedy alternativní pojetí, podle něhož by zákonodárce měl mít širokou diskreci normotvorby, v rámci níž by nemusel přezkoumávat proporcio- nalitu právní úpravy, zatímco tato proporcionalita by aplikována výlučně jako soudní test. Za největší vadu odmítnutí aplikace proporcionality již při zákonodárné činnosti pobažuji neadekvátní nastavení vztahu zákonodárné a soudní moci. Jinými slovy, po- žadavek, aby proporcionalita právní úpravy byla explicitně formulována na začátku legislativního procesu (tedy již v důvodové zprávě k návrhu zákona), plyne podle mého názoru z požadavku dělby moci. Důležité však je, že princip proporcionality vnímám jako variabilní test, který má pevnou strukturu, avšak rozdílnou intenzitu přezkumu nejméně do základního práva, šlo by o určité vychýlení v dělbě moci mezi státní orgány. Zákonodárce by v takovém případě byl omezen na odhadování jediné ústavně konformní úpravy, ohledně níž by měl poslední slovo soud. Z toho důvodu je namístě uvažovat o náležitém sebeomezení (deferenci) soudů vůči zákonodárci. Viz též LAZARUS, Liora, SIMONSEN, Natasha: Judicial Review and Parliamentary Debate: Enriching the Doctrine of Due Deference. In: HUNT, Murray, HOOPER, Hayley J., YOWELL, Paul (eds): Parliaments and Human Rights. Redressing the Democratic Deficit. Oxford – Portland, Oregon: Hart Publishing, 2015, str. 401. 52 HOOPER, Hayley J.: The Use of Parlimentary Materials by Courts in Proportionality Judgments. In: HUNT, Murray, HOOPER, Hayley J., YOWELL, Paul (eds): Parliaments and Human Rights. Redressing the Democratic Deficit. Oxford – Portland, Oregon: Hart Publishing, 2015, str. 384.

43