SLP 13 (2020)

Své místo v rámci debaty v právní vědě má bezpochyby právní historie a historická perspektiva migračního práva. Platí, že historie práva může pro právo platné v té které konkrétní době představovat nejen možný inspirační zdroj pro legislativu, ale pomocí znalosti prapůvodu právní úpravy může aplikační praxe či právní věda nelézt řešení současných problémů. Azylovému právu v tzv. socialistických státech, prozatím nevěnovala česká právní věda takřka žádnou pozornost, což kupodivu platí i pro období před rokem 1990. Azylové právo uvedených zemí přitom patří do právního vývoje 12 z 28 členských států EU a dal- ších zemí, u kterých Evropská komise počítá s perspektivou jejich přistoupení. Azylové právo evropských socialistických zemí je přitom schopno objasnit některé právní, spo- lečenské a politické souvislosti. Dokonce má v určitých případech vliv na současnou podobu jejich vnitrostátního azylového práva. Kromě toho, byť se to může jevit jako překvapující, má právo azylu evropských socialistických zemí společné historické kořeny s českým, resp. československým azylovým právem. Společným vzorem, zejména pro ústavní úpravu práva azylu v socialistických státech, totiž byla Ústava SSSR z roku 1936. 1 Tato skutečnost nás může zajímat proto, že právo azylu v socialistických státech mělo tomuto institutu dát zcela nový obsah 2 a můžeme tak vidět snahu o vytvoření jakéhosi „socialistického společného azylového systému“. Zkoumání práva azylu v jednotlivých státech, které jej tvořily, nám pak umožňuje tuto snahu analyzovat a hodnotit. Cílem tohoto příspěvku je představit azylovou legislativu v evropských socialistických zemích v období do roku 1990. Legislativou se zde přitom rozumí jak tvorba práva, tak výsledek této činnosti. 3 Jinými slovy má tento příspěvek přiblížit, jakým způsobem vy- brané evropské socialistické státy přistupovaly k právní úpravě politického azylu. ͸ . Sov ě tské (socialistické) pojetí azylové legislativy Od azylu je třeba odlišovat institut uprchlictví, 4 přičemž právě v případě socialis- tických zemí je tento rozdíl výrazně patrný. Jediným z socialistických států, který při- stoupil k systému založenému Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolem z roku 1967, byla Jugoslávie, zatímco se ostatní z těchto států příprav- ných prací neúčastnily. 5 1 Srov. např. GALENSKAJA, Ljudmila Nikiforovna: Pravo ubežišča. Meždunarodno-pravovyje voprosy. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 1968, str. 59-60. 2 MORAWIECKI, Wojciech: Zagadnienie prawa azylu w świetle projektu Konstytucji Polskiej Rzeczy- pospolitej Ludowej. Państwo i Prawo. č. 4, 1952, str. 589. ISSN 0031-0980. 3 Srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, 1995, str. 106. ISBN 80-7179-028-1. 4 Srov. MADLEŇÁKOVÁ, Lucia: Vnitřní správa VI – Mezinárodní ochrana. In SLÁDEČEK, Vladimír, POUPEROVÁ, Olga a kol.: Správní právo. Zvláštní část (vybrané kapitoly). 2. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 103. ISBN 978-80-87576-48-9. 5 Srov. DIMITRIJEVIĆ, Vojin: Utočište na teritoriji strane države. Teritorijalni azil . Beograd 1969. reprint Beograd: Beogradski centar za ljudska prava, 2015, str. 96. ISBN 978-86-7202-158-5. Podle oficiálních údajů Jugoslávie podepsala a ratifikovala Úmluvu 28. července 1951 a 15. prosince 1959, respektive deklarovala, že se cítí být vázaná alternativou (b) sekce B(1) Úmluvy (srov. Multilateral Treaties Deposited

65