SLP 13 (2020)

P Ř EDMLUVA Ochrana lidských práv má mnoho dimenzí a podílejí se na ní různí aktéři. Tato myšlenka vedla autorský kolektiv, tvořený vědeckými pracovníky a doktorandy sdru- ženými v rámci Výzkumného centra pro lidská práva (UNCE) na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, při psaní tohoto svazku Studií z lidských práv. Hlavním tématem publikace je úloha parlamentů při ochraně lidských práv. To je samo o sobě poměrně široké téma, protože zahrnuje řadu právních (či politicko- právních) otázek, sahajících od pojetí parlamentarismu a jeho posilování nebo osla- bování, přes otázku, jak široký prostor ponechat parlamentům při ochraně základních práv, respektive při jejich vymezování, až po obecnější či konkrétní otázky legislativy. Poslední kapitola svým způsobem navazuje na první kapitolu, protože jako protějšek k ochraně základních práv parlamenty rozebírá roli Ústavního soudu. Tato publikace je rozdělena do šesti kapitol. V první kapitole se doc. Jana Ondřejková zabývá otázkou, zda jsou soudy ve výlučné pozici při specifikaci základ- ních práv, anebo zda také parlamenty mohou fungovat jakožto ochránci základních práv. Odpovídá též na otázku, zda parlament může upřesňovat či omezovat základní práva. Nepředpokládáme-li, že základní práva – s výjimkou lidské důstojnosti, o jejíž povaze se nicméně vedou spory – existují a priori jako neomezená, není důvod, proč by obsah daného práva nemohl být specifikován s ohledem na konkrétní vyvažování práv a povinností ve společnosti zákonodárcem. Kapitola končí závěrem, že „více subjektů považovaných za ochránce základních práv rovněž znamená více systémových pojistek pro případ, že některá z nich selže, resp. skutečně podlehne partikulárním zájmům“. Druhou kapitolu její autorka, doc. Helena Hofmannová , zaměřila na otázku, zda dochází k oslabování parlamentarismu v ČR. Příspěvek k diskusi vedené politology a některými ústavními právníky se soustředí na povahu autoritativních metod a jejich genezi v České republice, a to především ve vztahu k oslabování parlamentarismu a kon- centraci moci výkonné. Hlavním účelem příspěvku je zdůraznit rizika, která pro ústavní systém představuje podcenění politických programů založených na autoritativních meto- dách. Zároveň situace České republiky nedosahuje vážnosti okolních zemí jako je např. Maďarsko či Polsko, neboť nedochází k negativním normativním změnám ústavního pořádku, popř. ke změnám v klíčových zákonech tvořících materiální ústavu. Ve třetí kapitole se Dr. Pavel Ondřejek zabývá zdůvodněním argumentu, že rozšíření principu proporcionality jako klíčového argumentu přezkumu ústavnosti a současné pohledy na vztah tvorby a interpretace práva vyžadují, aby byl princip proporcionality aplikován všemi orgány zapojenými do normotvorby. Pouze tak lze zajistit, že přija- tá regulace nebude nepřiměřeně zasahovat do základních práv. Dochází k tomu, že proporcionalita bývá často klíčovým kritériem přezkumu, proto je jí třeba věnovat

5