SLP 14 (2020)

Co však méně extrémní případy, kdy se dítě například narodilo na území, nemluví jazykem země původu, nezná kulturu země původu, neboť rodiče se i přes koncept „dočasnosti“ ochrany, kterého si museli být vědomi, integrovali do společnosti? Jak by se pak příslušné rozhodovací orgány stavěly k otázce existence soukromého a rodinné- ho života a k tomu, zda by nucený návrat (v případě dítěte narozeného na území spíše deportace než návrat, vzhledem k tomu, že v zemi původu nikdy nebylo) představoval nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života dítěte? Určitá vodítka pro po- suzování těchto situacích nalezneme v judikatuře ESLP (především tzv. Boultif a Üner kritéria), nicméně je otázkou, zda budou ve stejném rozsahu aplikovatelná i ve spe- cifických případech ukončení dočasné ochrany, kdy jednak potenciální stěžovatelé většinou nebudou pachateli trestné činnosti, ale především kdy legitimní očekávání potenciálních stěžovatelů byla jiná (dočasná ochrana je postavena na premise, že bude ukončena a není akcentována integrace), na druhou stranu však může dočasná ochrana trvat několik let (nicméně s největší pravděpodobností se nebudeme blížit hranici pěti let, která je standardně považována za hranici trvalého pobytu, neboť dočasná ochrana může trvat ve smyslu směrnice o dočasné ochraně maximálně dva roky) – je to málo/ dost na vytvoření takového soukromého a rodinného života, do něhož by nuceným návratem nepřiměřeně zasaženo?

78