Sborník č. 52
Debatu o požadavku území tak lze uzavřít s tím, že dle rozšířené praxe států se ne- jedná o charakteristiku absolutní a i přechodný nedostatek efektivní kontroly nad kon- krétním „kusem země“ by zánik státnosti neměl znamenat. Pokud by se však ukázalo, že tento stav je trvalý a nezvratný, tedy že území trvale zaniklo a nové nelze nalézt, pak by podobně jako u „zániku pro nezájem“ obyvatelstva státnost zanikla uplynutím času a po- stupným ukončováním uznávání suverenity zanikajícího státu ze strany ostatních států. Nelze však předpokládat, že by se členové mezinárodního společenství nadšeně vzdá- valy částí svého území. Proto předpoklad přežití států dočasně zbavených území, který tato práce obhajuje, může sice být právně správný, ale zároveň práce připouští, že jeho skutečné naplnění se může ukázat velice obtížným. Vláda „ I tzv. „zhroucené státy“, v nichž všechny formy vlády a veřejného pořádku se zdají vy- mizelé, zůstávají státem, i kdyby jen na papíře “. 248 V rámci procesu dekolonizace také došlo k uznání státu, který ještě nesplňoval podmínku efektivní vlády. 249 Proto i toto kritérium není absolutní povahy. Schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy Protože Montevidejská úmluva v článku 3 vyjasňuje, že uznání státnosti ze strany ostatních států je pouze deklaratorního charakteru, a jeho nedostatek by tak na stát- nost subjektu neměl vliv, je tento bod nutno brát v potaz ve smyslu jeho plného jazy- kového výkladu. Jedná se tedy o schopnost vstupovat do těchto vztahů, nikoliv nutnost jejich výkonu. Na významu však tento bod nabude, pokud se ukáže, že získat nové území je obtíž- né. Pak pravděpodobně státy přestanou státnost zanikajícího státu postupně uznávat. Uznání sice je pouze deklaratorního charakteru, ale státnost je třeba prosadit. 250 A lze tedy předpokládat, že by u zanikajících států bylo také potřeba ji udržet. b) Závěr ohledně přežití států Montevidejská úmluva sice nereflektuje požadavky na subjekty mezinárodního prá- va včetně výjimek, základní čtyři požadavky však uvádí správně. Ty je tedy nutné re- spektovat a společně s mocenským prosazením státnosti stačí k tomu, aby vznikl a dále se udržel stát coby subjekt mezinárodního práva. Jak bylo ovšem shora prokázáno, nejsou tyto čtyři požadavky absolutní povahy a praxe států v uplynulých desetiletích i v současnosti toto tvrzení dokazuje. V případě 248 R. Rayfuse a E. Crawford, ‘Climate Change, Sovereignty and Statehood‘
121
Made with FlippingBook