Sborník č. 52

Za zcela nadbytečnou lze považovat větu první ustanovení § 18 odst. 1 zTOPO, kde se uvádí, že „soud může uložit právnické osobě peněžitý trest, odsuzuje-li ji za úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti “. Vzhledem ke skutečnosti, že trestný čin lze spáchat zaviněně pouze ve formě úmyslu a nedbalosti, tak soud právnickou osobu nemůže odsoudit za jiný než právě úmyslný trestný čin či trestný čin spáchaný z nedbalosti. Zároveň při výkladu ustanovení § 68 TZ, jehož rubrikou je výměra (pe- něžitého) trestu, zákon v odst. 3 věta druhá uvádí, že „výši jedné denní sazby peněži- tého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele“. Z tohoto důvodu se domnívám, že zákonodárce v ustanovení § 18 odst. 2 zTOPO nadbytečně stanovil, že „při určení výše denní sazby zohlední soud majetkové poměry právnické osoby“. Naopak by bylo žádoucí podrobněji specifikovat, z jakých konkrét- ních údajů by soud měl vycházet (k tomuto srov. větu třetí ustanovení § 68 odst. 3 TZ „přitom (soud) vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den). Pokud jde o ukládání peněžitého trestu, je dále ke zvážení, zdali by neměl být sta- noven určitý finanční rámec související s obratem právnické osoby za určité období, pokud účelem fungování takovéto právnické osoby je zisk. ZTOPO v ustanovení § 18 odst. 1 uvádí, že „uložení peněžitého trestu nesmí být na újmu práv poškozeného“. Tím spíše se toto kritérium jeví jako vhodné pro uložení trestu i v případě trestu propadnutí majetku podle § 17 zTOPO. Trest zákazu činnosti dle ustanovení § 20 zTOPO může mít pro právnickou osobu fatální důsledky rovnající se de facto zrušení právnické osoby, kde však je podmín- kou pro uložení tohoto trestu skutečnost, že „činnost právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů“ (§ 16 odst. 1 zTOPO). Navrhuji, aby i stran trestu zákazu činnosti bylo v zTOPO stanoveno další kritérium pro uložení tohoto trestu, kterým může být opakovanost jednání, výše horní hranice pro uložení trestu odnětí svobody, resp. restrikce např. na zločiny atp. V souvislosti s trestem zákazu plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži (§ 21 zTOPO) a trestem zákazu přijímání dotací a subvencí (§ 22 zTOPO) se nabízí otázka, zdali by tyto tresty nemohly být soudem uloženy i bez naplnění podmínky toho, že se „právnická osoba dopustila trestného činu v souvislosti s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo s jejich plněním, s účastí v zadá- vacím řízení o veřejných zakázkách, koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži“ (§ 21 odst. 1 zTOPO) a dále, že se „právnická osoba dopustila-li trestného činu v souvislosti s podáváním nebo vyřizováním žádosti o dotaci, subvenci, návratnou finanční výpo- moc nebo příspěvek, s jejich poskytováním nebo využíváním, anebo s poskytováním nebo využíváním jakékoliv jiné veřejné podpory“ (§ 22 odst. 1 zTOPO). není však vhodné ani účelné tuto povinnost výslovně do zákona přímo stanovovat, neboť soud je nezá- vislým orgánem, kterému jedině přísluší rozhodovat o uložení trestu v souladu se zásadou individualizace trestu a je na jeho uvážení, jaké podklady a informace bude považovat pro účely svého rozhodování o uložení trestu za potřebné.

20