Sborník č. 52

právními aspekty problematiky agenta provokatéra; navíc v souvislosti se zpřesněním definic jednotlivých forem účastenství a rozšířením demonstrativního výčtu jednání, která považuje za pomoc k trestnému činu, vytvořil některé nové problémy. V textu jsou proto rozebrány s použitím komparativní metody jednotlivé formy účastenství, jak je pojímá současný český trestní kodex. 2. Pojem účastenství Nejprve se pokusíme obecně vymezit pojem účastenství. Ačkoli význam definice nelze v tomto případě přeceňovat, alespoň rámcová charakteristika účastenství je ne- zbytná pro správné pochopení podstaty tohoto institutu. Formulací definice také ohra- ničíme předmět zkoumání. Trestný čin může být zrealizován prostřednictvím jedné osoby nebo prostřednictvím více osob. Druhou z možností označovali středověcí praktici (právníci) jako tzv. societas sceleris. Dnes se taková situace v literatuře a legislativě obvykle nazývá účastenstvím, specifické pojmenování užívá např. italský trestní zákoník, který hovoří o tzv. souběhu osob na trestném činu ( concorso di persone nel reato ), avšak literatura tento souběh rovněž vykládá jako účastenství. Nejobecněji vyjádřeno účastenstvím v trestním právu se tradičně rozumí situace, ve které se více lidí společně podílí na takovém trestném činu, který může být v abstraktním smyslu spáchán i jednou osobou . Tento jev si z hlediska trestněprávní nauky nazveme „eventu- álním spojením“ nebo „eventuálním účastenstvím“, abychom ho odlišili od „nutného spojení“, resp. „obligatorního účastenství“. 21 O obligatorním účastenství hovoříme teh- dy, když k existenci trestného činu (k naplnění všech znaků trestného činu stanovených ve zvláštní části trestního zákoníku) je nezbytná mnohost (pluralita) aktivních subjek- tů. Aktivními subjekty zde rozumíme pachatele v nejširším slova smyslu, 22 tedy vlast- ně všechny osoby trestně odpovědné. 23 Trestné činy s obligatorním účastenstvím teorie nazývá vícesubjektové, trestné činy s účastenstvím eventuálním pak trestné činy jedno- subjektové. Trestnými činy, u kterých hovoříme o obligatorním účastenství, jsou podle českého trestního zákoníku např. trestné činy rvačky podle § 158 tr. zák., soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zák., rozvracení republiky podle § 310 tr. zák., vzpoury vězňů podle § 344 tr. zák. a účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 trestního zákoníku. Historicky je jako vícesubjektový trestný čin znám např. trestný čin souboje/ duelu (či výzvy na souboj). 24 Trestné činy s eventuálním účastenstvím jsou pak všechny 21 Italská nauka někdy hovoří i o účastenství nahodilém. Srov. Antolisei, F. Manuale di diritto penale. Parte generale. Sedicesima edizione aggiornata e integrata da L. Conti. Milano: Giuffré Editore, 2003, p. 548. 22 Některé zahraniční doktríny, např. italská nebo španělská, na rozdíl od té české, užívají termínů „aktivní subjekt“ a „pasivní subjekt“. Aktivním subjektem rozumí pachatele, pasivním subjektem osobu trestným činem zasaženou (poškozený, oběť). 23 Podle současného českého práva jde o pachatele, včetně pachatele nepřímého (§ 22 tr. zák.), spolupacha- tele (§ 23 tr. zák.) a účastníka (§ 24 tr. zák.), kterým může být pomocník, návodce a organizátor. 24 Na našem území je historicky znám trestný čin souboje – k tomu srov. § 158–165 zákona č. 117/1852 ř. z., trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích ve znění účinném do 31. 7. 1950. Italský trestní

24