Sborník č. 52

právnických osob a řízení proti nim u právnických osob vylučuje zánik trestnosti po- kusu u tzv. úplatkářských trestných činů (srov. § 331 – 333 tr. zák.). Z výše uvedených důvodů navrhujeme de lege ferenda upravit hmotněprávní aspekty problematiky agenta provokatéra přímo v trestním zákoníku, a to ve prospěch bez- trestnosti agenta v případě, že agent odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráně- nému trestním zákoníkem z podniknuté provokace, nebo učinil o provokaci trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním záko- níkem z podniknuté provokace, mohlo být ještě odstraněno (druhá možnost platí pro tzv. soukromého agenta provokatéra, kterým může být např. novinář). 4.3 Organizátorství Nový trestní zákoník upravuje stejně jako trestní kodex z roku 1961 v rámci institu- tu účastenství pojem organizátora. Organizátorem je ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil [§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Tehdejší československý zákonodár- ce se při zavádění tohoto institutu inspiroval Základy trestního zákonodárství Svazu SSR a svazových republik z roku 1958. V současné době existuje institut organizátor- ství ještě na Slovensku [srov. § 21 odst. 1 písm. a) slovenského trestního zákoníku] a v např. v Rusku (srov. čl. 33 odst. 3 ruského trestního zákoníku). Obě právní úpravy za organizátora shodně označují osobu, která spáchání trestného činu zosnovala nebo řídila. Ve srovnání s vyspělými západoevropskými zákoníky jde o velkou raritu. Osoba, která je podle našeho práva organizátorem, je podle těchto právních úprav označována za pachatele. Teoreticky se tato otázka řeší pomocí teorie „panství nad činem“, kterou vyznává např. německá a španělská nauka, 53 nebo pomocí tzv. řídícího pachatele (srov. čl. 18 odst. 1 polského trestního zákoníku). Zdá se, že rozlišování pachatelství a účastenství založené na tom, že nikdo jiný, než osoba přímo (bezprostředně) páchající trestný čin a naplňující znaky skutkové podsta- ty, nemůže být stricto sensu považován za pachatele, je až příliš formální (hovoří se o tzv. objektivním kritériu rozlišování 54 ). Pachatelem tedy podle českého práva není ani ten, který je tzv. mozkem celého trestného činu, tedy trestný čin vymyslí a řídí průběh jeho páchání, neboť podle našeho práva jde o organizátora, tedy účastníka v užším smyslu. V praxi pak může dojít k tomu, že právní kvalifikace závažnějšího jednání (jednání organizátora) je závislá na hodnocení jednání méně závažného (v tomto případě pa- chatele). 53 Z německé literatury srov. např. Roxin, C. Strafrecht, Allgemeiner Teil, Band I: Grundlagen. Der Aufbau der Verbrechenslehre. 4. Auflage. Verlag C. H. Beck, München 2006; z literatury španělské např. Orts Berenguer, E., Gonzáles Cussac, J. L. Compendio de derecho penal (parte general y parte especial). Valencia: Tirant lo Blanch, 2004, p. 240-241; z české literatury Říha, J. Účastenství v trestním právu. Dizertační práce. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra trestního práva, 2006, str. 128-130. 54 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva. Část II. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, str. 379 a 380.

32