Scripta Juridica 8 - Casebook 4. vyd.

dostatek jiných důvodů pro použití principu stejných vzdáleností, takže chování, nebo souhlas s chováním jistým způsobem, ještě samo o sobě neprokazuje (…) právní charakter. 77. Rozhodujícím bodem v této souvislosti (…) je, že i kdyby tyto příklady praxe států, které nejsou stranami Úmluvy, byly mnohem čet- nější než ve skutečnosti jsou, nepostačovaly by samy o sobě, ale ani úhrnně, k vytvoření opinio iuris . (…) chování (států) musí nejen vytvářet jednotnou praxi, ale musí být takového charakteru nebo být provedeno takovým způsobem, aby mohlo být důkazem přesvědčení, že taková pra- xe je považována za závaznou z důvodu existence právního pravidla, kte- ré to vyžaduje. Potřeba takového přesvědčení, tj. existence subjektivního prvku, vyplývá již z chápaní pojmu opinio iuris sive necessitatis . Státy, kterých se to týká, proto musí být přesvědčeny, že se podrobují něčemu, co představuje právní závazek. Četnost, nebo dokonce zvyklostní cha- rakter konání nejsou dostačující. Existuje mnoho mezinárodních koná- ní, například v ceremoniální oblasti nebo oblasti protokolu, které jsou vykonávány téměř neměnně, ale jsou motivovány jenom zdvořilostními důvody nebo tradicemi, ale ne ve významu právní povinnosti. 78 . (…) v několika málo případech (…) státy souhlasily s vymeze- ním nebo vymezily (…) hranice podle principu stejných vzdáleností. Nebylo ale dokázáno, že tak činily, protože se cítily být právně vázány (…) pravidlem obyčejového mezinárodního práva, které by je k tomu zavazovalo – nehledě nato, že mohly (státy) být motivovány jinými, zřejmými faktory. (…) 81 . Soud tedy činí závěr, že Ženevská úmluva při svém vzniku ne- byla vyjádřením závazného pravidla obyčejového mezinárodního práva přikazujícího použití principu stejných vzdáleností při vymezování pev- ninské mělčiny mezi sousedícími státy, a ani její pozdější účinky takové pravidlo nezaložily; rovněž praxe států do tohoto okamžiku byla stejně nedostačující pro tento účel. 18 18 Názory vyslovené MSD v tomto rozsudku ohledně způsobu, jakým smlouva může reflektovat obyčej, rozvedl dál soudce MSD Arechaga [Arechaga, General Course of International Law (1978) 159 Receuil des Courts, 9], který navrhl tři možnosti: 1. Smlouva může být deklaratorní, tj. kodifikovat již existující pravidlo obyčejového práva, 2. Smlouva může obsahovat vznikající obyčejové pravidlo in statu nascendi , tj.

63