Scripta Juridica 8 - Casebook 4. vyd.

S C R I P TA I U R I D I C A N O . 8

CASEBOOK Výběr případů z mezinárodního práva veřejného prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. doc. JUDr. Vladimír Balaš, CSc. doc. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, E.MA., Ph.D. JUDr. Martin Faix, Ph.D., MJI JUDr. Eliška Flídrová, Ph.D. JUDr. Věra Honusková, Ph.D. doc. PhDr. Stanislava Hýbnerová, CSc. doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc., DSc. JUDr. Jana Ondrovičová, Ph.D. doc. Dr. iur. Harald Christian Scheu, Mag. phil., Ph.D. JUDr. Vojtěch Trapl JUDr. Mgr. Alla Tymofeyeva, Ph.D. JUDr. Kristýna Urbanová, Ph.D., LL.M.

4. upravené vydání

UNIVERZITA KARLOVA PRÁVNICKÁ FAKULTA Praha 2019

Vědecký redaktor: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Odpovědný redaktor: JUDr. Milan Lipovský, PhD. Recenzent: prof. JUDr. Mahulena Hofmannová, CSc. Podíl na zpracování: doc. JUDr. Vladimír Balaš, CSc.: část – 5.5 doc. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, E.MA., Ph.D.:

část – 2.1, 4.3, 5.3, 6, 6.1

část – 1.1, 2.5, 2.7, 2.9, 2.12, 2.13, 2.15, 2.17, 3.5, 6.2

JUDr. Martin Faix, Ph.D., MJI:

část – 2.26

JUDr. Eliška Flídrová, Ph.D.: JUDr. Věra Honusková, Ph.D.:

část – 2.3, 2.19, 2.20, 3, 3.4, 4.2

doc. PhDr. Stanislava Hýbnerová, CSc.:

část – 3.1, 3.2 spoluautorský podíl na části – 4.3 doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc., DSc.: část – 1.2, 2, 2.14, 2.4, 2.9, 2.11, 2.18, 6, 6.3 JUDr. Jana Ondrovičová, Ph.D.: část – 1, 2.2, 2.21, 4.4, 5.2, spoluautorský podíl na části – 3.1, 3.2, 4.3 doc. Dr. iur. Harald Christian Scheu, Mag. phil., Ph.D.: část – 1.4, 2.14, 5.1 prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.: část – 2.22, 2.23, 2.24, 2.25, 3.3, 4, 4.1, 5, 5.4 spoluautorský podíl na části – 5.6 JUDr. Vojtěch Trapl: část – 1.3, 2.6, 2.8, 2.10, 2.16, 5.6 JUDr. Mgr. Alla Tymofeyeva, Ph.D.: část – 3.6, 3.7 JUDr. Kristýna Urbanová, Ph.D., LL.M.: část – 2.27

© Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2019 4. upravené vydání Vydala Univerzita Karlova, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Beroun ISBN: 978-80-87975-91-6

OBSAH

5 9

Předmluva

1. STÁLÝ DVŮR MEZINÁRODNÍ SPRAVEDLNOSTI

1.1 Německé zájmy v Polském Horním Slezsku

10 12 14 22 24 28 32 37 41 45 47 52 55 59 65 73 77 79 83 88 98

1.2 Lotus

1.3 Chorzówská továrna 1.4 Východní Grónsko

2. MEZINÁRODNÍ SOUDNÍ DVŮR

2.1 Korfský průliv

2.2 Náhrada škod utrpěných ve službách OSN

2.3 Diplomatický azyl 2.4 Rybolovný případ

2.5 Výklad dohody mezi WHO a Egyptem

2.6 Nottebohm

2.7 Právo průchodu přes indické území

2.8 Chrám Preah Vihear

2.9 Pevninská mělčina Severního moře 1969

2.10 Barcelona Traction, Light and Power Company, Limited

2.11 Namibie

2.12 Nukleární testy v Pacifiku

2.13 Západní Sahara

2.14 Diplomatický a konzulární personál USA v Teheránu

2.15 Některé vojenské a polovojenské činnosti v Nikaragui a proti ní

2.16 ELSI – Elettronica Sicula S.P.A.

2.17 Protokol z Doha

106 109 119 126 130 135

2.18 Legalita hrozby nebo použití jaderných zbraní

2.19 Gabčíkovo-Nagymaros

2.20 LaGrand

2.21 Zatýkací rozkaz

2.22 Palestinsko-izraelská zeď

3

2.23 Genocida 2.24 Kosovo

143 152 158 162 166 169 171 175 179 183 187 192 197 202 205 213 217 221 225 227 229 233 234 236 246 255 258 260 265

2.25 Případ týkající se povinnosti stíhat nebo vydat 2.26 Íránské ropné plošiny (Oil Platforms) 2.27 Případ týkající se ozbrojených aktivit na území Konga

3. MEZINÁRODNÍ SOUDNÍ ORGÁNY OCHRANY LIDSKÝCH PRÁV

3.1 Severní Irsko

3.2 Soering 3.3 Loizidou 3.4 Alzery

3.5 D. H. a ostatní v. Česká republika

3.6 Centre for Legal Resources

3.7 Yukos

4. MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ TRIBUNÁLY

4.1 Tadić

4.2 Erdemović 4.3 Akayesu 4.4 Kajelijeli

5. MEZINÁRODNÍ ARBITRÁŽE

5.1 Alabama 5.2 Las Palmas 5.3 Naulilaa 5.4 Trail Smelter

5.5 CME 5.6 ČSOB

6. JINÉ PŘÍPADY

6.1 Caroline

6.2 Adolf Eichmann

6.3 Saiga 2

4

PŘEDMLUVA Mezinárodní právo veřejné je dnes již velmi rozsáhlá a složitá disciplí- na, k jejímuž zvládnutí nestačí pouze učebnice a primární dokumenty, zvláště smluvní povahy. Stejně jako je tomu v odvětvích vnitrostátního práva, popř. v evropském komunitárním právu, i pro výklad a dotváření mezinárodního práva mají zásadní význam rozhodnutí mezinárodních soudů a dalších rozhodovacích orgánů (arbitráží či různých kvazijudi- ciálních orgánů). Lze dokonce říci, že v mezinárodním právu již tra- dičně hrála judikatura (case-law) o něco větší roli než ve vnitrostátním právu. Je tomu tak proto, že důležité místo mezi prameny mezinárod- ního práva dodnes zaujímá mezinárodní obyčej. A zejména, byť ne vý- lučně, k poznání obsahu a výkladu nepsaného práva slouží rozhodnutí mezinárodních soudů. Ta nikoliv náhodou figurují mezi pomocnými prameny mezinárodního práva v článku 38 odst. 1 písm. d) Statutu Mezinárodního soudního dvora. V současnosti je ovšem obraz mezinárodního soudnictví mnohem pest- řejší, než tomu bylo v minulosti, kdy kromě arbitrážních tribunálů existo- val v podstatě jen Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (od r. 1922), resp. Mezinárodní soudní dvůr (od r. 1945). Od té doby vznikla a funguje řada nových judiciálních orgánů, a to jak na univerzální, tak na regionální úrovni, jak orgánů s obecnou jurisdikcí, tak specializovaných tribuná- lů (např. pro lidská práva, trestních tribunálů, apod.). Proto se hovoří o proliferaci mezinárodních soudů a riziku konkurující jurisdikce. 1 K tomu, abychom mohli uvažovat o eventuálních problémech ply- noucích ze střetu rozhodnutí různých mezinárodních soudů, je nejpr- ve třeba mezinárodní judikaturu znát a studovat. Vzhledem k jejímu množství je to již těžko zvládnutelný úkol i pro odborníky, proto dochá- zí ke specializaci. Naštěstí dnes je většina rozhodnutí dostupná v ofici- álních sbírkách mezinárodních judikátů a také na internetu, ovšem jen originálním znění, nejčastěji anglickém a/nebo francouzském. Cíl této publikace je však jiný a podstatně skromnější. Stejně jako jiné podobně koncipované publikace zahraniční a první česká pomůcka, která však 1 K tomu blíže viz P. Šturma a kol., Konkurující jurisdikce mezinárodních rozhodova- cích orgánů, Praha: PF UK, 2009.

5

obsahovala menší počet případů a byla již rozebraná, 2 tato publikace se snaží předložit čtenáři výběr z nejdůležitějších rozhodnutí mezinárod- ních soudů a některých dalších orgánů, a to poprvé i v českém překladu. Příručka je rozdělena do 6 kapitol podle typu a zaměření judiciálních orgánů, které rozhodnutí vydaly. V jejich rámci jsou případy uspořádá- ny chronologicky. Každý případ je uveden stručným vylíčením skutko- vého stavu, poté následují přeložené výňatky z rozhodnutí, které jsou zpravidla identifikované čísly odstavců. Některá starší rozhodnutí neby- la členěná na číslované odstavce, proto jsou výňatky bez čísel, popř. od- kazují na čísla stránek oficiální sbírky, kde byla publikována. Vzhledem k převážně pedagogickému určení této příručky jsou na konci každého případu kontrolní otázky. Tato publikace je určena především studentům Právnické fakulty UK v Praze pro seminární výuku povinného předmětu Mezinárodní právo veřejné (a k přípravě na zápočet a zkoušku), ale může být využita při studiu mezinárodního práva veřejného na jiných vysokých školách, ja- kož i dalším zájemcům o tento obor. Autoři uvítají veškeré připomínky a náměty pro vylepšené nové vydání této pomůcky.

Pavel Šturma za autorský kolektiv

2 Viz H. Ch. Scheu, E. Danová, V. Urbanová, Případy a materiály ke studiu meziná- rodního práva, Praha: Karolinum, 2000.

6

PŘEDMLUVA K 2. VYDÁNÍ Je velmi potěšitelným zjištěním, že 1. vydání (2009) této učební po- můcky bylo rychle rozebráno, a to včetně dotisku z jara 2010. Příručka se dnes používá nejen v rámci seminární výuky na PF UK v Praze, pro jejíž studenty byla především určena. Postupně se začala využívat i na ji- ných českých a zčásti též slovenských vysokých školách. Proto jsme se v této situaci místo dotisku rozhodli pro přípravu 2. oprave- ného a doplněného vydání. Po ročních zkušenostech s používáním při výuce jsme tak mohli opravit drobné nedostatky, které jsme v textech objevili, jakož i mírně rozšířit a aktualizovat Casebook o pět případů. Cílem je po- skytnout výběrem případů i rozsahem ukázek co nejobsažnější, ale současně vyvážený a pro potřeby výuky adekvátní učební text. Celková struktura pří- ručky i způsob prezentace jednotlivých případů však zůstávají nezměněné. Díky zachování přiměřené délky textu i stejné edice je možné udržet pro uživatele, tj. především studenty, i nadále rozumnou cenu, aby se nikomu „nevyplatilo“ nedovolené kopírování či jiné formy porušování autorského práva. Pavel Šturma za autorský kolektiv PŘEDMLUVA K 3. VYDÁNÍ Vzhledem k úplnému rozebrání 2. vydání jsme se rozhodli namísto pouhého dotisku připravit nové, opravené a doplněné vydání. Kromě oprav chyb v překladech, které jsme objevili při používání v seminární výuce, došlo k mírnému rozšíření textu u některých případů a doplnění tří nových případů. Celková struktura příručky i způsob prezentace jednotlivých případů však zůstávají nezměněné. Díky tomu Casebook zůstává aktuální a při- měřeně rozsáhlou publikací, určenou především pro výuku MPV, jakož i některých povinně volitelných předmětů. Pavel Šturma za autorský kolektiv

7

PŘEDMLUVA K 4. VYDÁNÍ Poslední vydání z roku 2015 se rozprodalo, a proto jsme se rozhodova- li mezi dotiskem a novým vydáním. Celkově se tato příručka v seminár- ní výuce MPV osvědčila. Při používání se pochopitelně podařilo odchy- tit také některé překlepy a chyby v překladech. Současně se ukázalo, že pro výuku některých témat se používají také případy, které v dřívějších vydáních nebyly. Proto jsme zvolili cestu nového vydání, opraveného a rozšířeného o dva nové případy Mezinárodního soudního dvora. I v novém vydání však je zachována celková struktura příručka a způ- sob prezentace jednotlivých případů (včetně číslování odstavců a kont- rolních otázek na konci). Současně byla snaha příliš nezvyšovat stránko- vý rozsah. Díky tomu Casebook zůstává přiměřeně rozsáhlou a cenově dostupnou učební pomůckou, která je určena především pro výuku MPV, ale bohatý výběr případů lze využít i v některých povinně volitel- ných předmětech. Katedra tak reaguje na poptávku studentů po krat- ších a levnějších skriptech. Současně je třeba upozornit, že tato příručka nemůže nahradit návštěvu přednášek a studium učebnic, jakož i práci s dokumenty mezinárodního práva, zejména smluvními. Předpokládá základní znalosti pojmů a institutů mezinárodního práva, slouží k jejich prohlubování a procvičování. Autoři uvítají veškeré připomínky a náměty pro další vylepšení této učební pomůcky. Pavel Šturma za autorský kolektiv

8

1. STÁLÝ DVŮR MEZINÁRODNÍ SPRAVEDLNOSTI Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (Permanent Court of International Justice – PCIJ) byl zřízen v roce 1922 podle čl. XIV Paktu Společnosti národů, který vyzýval Radu Společnosti národů k navržení plánu pro vytvoření celosvětového soudu, úlohou kterého by bylo přispívat k mí- rovému řešení mezinárodních sporů. Statut SDMS byl přijat Společností národů 13. prosince 1920, vstou- pil v platnost 8. října 1921. První formální zasedání se uskutečnilo 15. února 1922. Soud sídlil v Haagu v Mírovém paláci ( Peace Palace ). SDMS, jako první mezinárodní stálý soud s obecnou jurisdikcí, měl příležitost objasnit mnoho aspektů mezinárodního práva a přispět tak k jeho samotnému rozvoji. Také koncept mezinárodního vedení sporu, jako prostředku vedoucího k smírnému rozhodnutí sporu mezi státy, měl přispět k vytvoření stabilního mezinárodního prostředí. SDMS nebyl orgánem Společnosti národů, ačkoli jeho existence s ní byla úzce propojena. Členský stát Společnosti národů musel předtím, než stanul před SDMS jako strana, ratifikovat Statut SDMS (všechny členské státy se mohly účastnit volby soudců a podílely se na výdajích soudu). Také nečlenský stát mohl přistoupit ke Statutu a poté se účastnit řízení. Po celou dobu 23leté existence SDMS projednal celkově 66 případů. Většina z nich (50) byla projednávána v letech 1922 – 1932, v období rozkvětu Společnosti národů. Soud vydal celkově 29 rozsudků a 27 po- radních posudků. Zbývajících 10 případů bylo vládami států vzato zpět před vydáním závěrečného rozhodnutí soudu. Druhá světová válka otevřela diskusi o potřebě a nutnosti vytvořit no- vou organizaci, která by úlohu zachování mezinárodního míru a bezpeč- nosti, jako původní cíl Společnosti národů, skutečně naplnila. Tyto sku- tečnosti vedly nejen k myšlence vytvořit Organizaci spojených národů, ale také k diskusi o vytvoření nového mezinárodního soudního orgánu – Mezinárodního soudního dvora jako jednoho z hlavních orgánu OSN. Činnost SDMS byla zastavena německou okupací Nizozemska už v roce 1940; ačkoli se Soud přemístil do Ženevy, ve své činnosti už ne- pokračoval. Poté až v říjnu 1945 se členské státy SDMS sešly na posled-

9

ním zasedání v Haagu a 31. ledna 1946 se soudci SDMS vzdali funkce a došlo k jeho oficiálnímu rozpuštění.

1.1 Německé zájmy v Polském Horním Slezsku Německo v. Polsko Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, rozsudek ze dne 22. března 1926 1 klíčová slova: vztah mezinárodního a vnitrostátního práva – rozhodující okamžik pro přechod majetku při sukcesi států Skutkové okolnosti případu Polsko na základě zákona ze 14. července 1920 vyvlastnilo továrnu na dusičnany v Chorzówě. Záhy polská vláda oznámila majitelům řady zemědělských statků v polském Horním Slezsku úmysl tyto majetky vyvlast- nit, rovněž na základě zákona z roku 1920. Proti tomuto se německá vláda bránila tím, že je to v rozporu s Ženevskou úmluvou, uzavřenou roku 1922 mezi Polskem a Německem. Dalším problémem byly převody státního majetku, které Německo usku- tečnilo po podepsání Versailleské smlouvy v roce 1919, ale ještě před jejím vstoupením v platnost mezi Německem a Polskem v roce 1920. Polsko tvrdi- lo, že takové převody jsou neúčinné a neplatné, jelikož Versailleská smlouva postoupila Polsku Horní Slezsko se všemi majetky, které se na tomto území nacházely. Vyvstala tedy otázka ochrany majetku při cesi státního území, konkrétně v přechodném období. Německo celou věc předložilo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti. Argumentace a závěry rozhodujícího orgánu S 19. Je možné se ptát, zda-li nevyvstávají potíže z faktu, že by se Soud měl zabývat polským zákonem ze dne 14. července 1920. S takovým tvr- zením však nelze souhlasit. Z pohledu mezinárodního práva, kterého je Soud orgánem, se vnitrostátní právo jeví pouze jako faktum, které vyja- dřuje vůli a konstituuje aktivity Států stejně, jak je tomu v případě soud- 1 Oficiální citace rozsudku: Certain German Interests in Polish Upper Silesia (Merits), (Germany v. Poland); P.C.I.J., Series A, No. 7.

10

ních rozhodnutí nebo správních opatření. Soud rozhodně není povolán k interpretaci polského zákona jako takového; Soud ale neshledává žád- ný důvod, který by mu bránil rozhodnout o tom, jestli Polsko aplikací předmětného zákona jednalo nebo nejednalo v souladu se svými závazky vůči Německu, jak pro něj vyplývají z Ženevské úmluvy. Vyvstává předběžná otázka: mohl by fakt, že Versailleská smlouva pode- psána 28. června 1919 vstoupila v platnost mezi Německem a Polskem až 10. ledna 1920, mít za následek protiprávnost úkonů, jako např. prodej nebo jiné transakce uvedené v čl. 2 Zákona ze 14. července 1920? S 29-30. Na tomto místě je možné uvést čl. 4 Ženevské úmluvy, která je ve srovnání s Mírovou smlouvou zvláštní úmluvou a následuje po ní. Tento článek stanoví, že datum převodu suverenity nad částí Horního Slezska přidělených Polsku je rozhodujícím datem pro účely uznání pře- vedených práv. Je pravdou, že tento odstavec obsahuje výhradu s ohledem na čl. 256 Versailleské smlouvy; tento článek ale nezakládá žádný zákaz prodeje a také nezakládá pro stát, kterému je území postoupeno, právo na- hlížet na prodeje uskutečněné ještě před převodem suverenity stá- tem postupujícím jako na úkony neúčinné a neplatné. Nadto i čl. 92 odst. 3 Versailleské smlouvy potvrzuje tuto konstrukci právě s ohledem na Polsko, (…) když hovoří o nemovitostech a majetcích Německé říše, „které přejdou na Polsko spolu s převodem území“. Odstoupení práv a nároků Německa podle čl. 88 Versailleské smlouvy má za cíl pouze (…) zřeknutí se suverenity nad předmětnými územími a nezahrnuje imobilizaci 2 veškerého movitého a nemovitého státního majetku od vstupu Mírové smlouvy v platnost do přechodu suverenity nad Horním Slezskem. Německo si bezpochyby až do momentu skutečného převodu suvere- nity udrželo právo disponovat se svým majetkem a jedině zneužití to- hoto práva by úkonu prodeje propůjčilo charakter porušení Smlouvy; takové zneužití však nelze předpokládat a je věcí strany, která tvrdí, že k takovému porušení došlo, aby svá prohlášení prokázala.

2 Ve smyslu zákazu disponovat s majetkem.

11

Otázky: 1. Jaký je podle Soudu vztah mezi mezinárodním a vnitrostátním prá- vem? 2. Jak na vztah mezinárodního a vnitrostátního práva nahlíží moderní mezinárodní právo? 3. Co v tomto případě považuje Soud za rozhodující okamžik pro pře- chod majetku při sukcesi států? 4. Popište stav kodifikace mezinárodního práva v oblasti sukcese států. Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, rozsudek ze dne 7. září 1927 3 klíčová slova: výlučná jurisdikce státu vlajky nad plavidlem – kolize lodí – loď jako státní území Skutkové okolnosti případu V roce 1926 došlo na volném moři ke srážce francouzského parníku Lotus s tureckým Boz-Kourt, jejíž výsledkem byla smrt osmi tureckých ná- mořníků a pasažérů. Turecká strana po připlutí francouzského parníku do Konstantinopole zahájila trestní řízení proti francouzskému i turecké- mu veliteli lodi. Turecký soud shledal oba dva vinné z neúmysleného za- bití. Následně vznesla Francie před Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v roce 1926 dvě otázky: a) Jednalo Turecko v rozporu se zásadami mezinárodního práva, když za- hájilo trestní řízení podle tureckého práva proti M. Demonsovi, pomoc- níku dozorčího důstojníka na francouzské lodi? b) Jestliže je zodpovězeno kladně, na jakou peněžní náhradu máM. Demons podle pravidel mezinárodního práva nárok? Argumentace stran S 13. Francie argumentovala, že by Turecko mělo prokázat existenci titulu uznávaného mezinárodním právem, na základě kterého postupo- 1.2 Lotus Francie v. Turecko

3 Oficiální citace rozsudku: Lotus Case (France v. Turkey); P.C.I.J. Reports, Series A, No 10.

12

valo při souzení francouzských občanů. Turecká vláda odpověděla, že turecké soudy disponují jurisdikcí, jestliže není tato jurisdikce v rozporu se zásadami mezinárodního práva. Argumentace a závěry rozhodujícího orgánu S 27. Dvůr nejprve konstatoval, že nehledě na jisté speciální přípa- dy, které jsou definovány v mezinárodním právu, lodě na volném moři nepodléhají pravomoci (authority) jiného státu s výjimkou toho, jehož vlajku nesou. Ze svobody volného moře vyplývá absence jakékoli teri- toriální jurisdikce na volném moři. Žádný stát nemůže na volném moři vykonávat jurisdikci nad cizími plavidly (no State may excercise any kind of jurisdiction over foreign vessels upon them). S 29. Dále Dvůr konstatoval, že stát nikdy nemůže na svém území vy- konávat jurisdikci nad činy, ke kterým došlo na palubě lodi na volném moři. Loď na volném moři je připodobněna (assimilated) území státu, jehož vlajku loď nese. Protože se tak stalo na jeho vlastním území, tento stát vykonává pravomoc na něm a žádný jiný stát tak nemůže učinit. Loď je ve stejném postavení jako území státu (a ship is placed in the same position as national territory). Dvůr dospěl k závěru, že „trestný čin způsobil účinky na turecké lodi a v důsledku toho na území, které je srovnatelné s tureckým územím, na němž aplikace tureckého trestního práva nemůže být odmítnuta s ohledem na trestné činy spáchané cizinci“. S 30. Dále Dvůr konstatoval, že z toho vyplývá, že co se stane na palubě na volném moři, musí být považováno, jako kdyby se přihodilo na území státu, jehož vlajku loď nese. Proto kdyby zaviněné jednání, které bylo spá- cháno na volném moři, způsobilo účinky na lodi jiné vlajky nebo na ci- zím území, stejné zásady musí být aplikovány jako by se to týkalo území dvou států. To vede k závěru, že neexistuje pravidlo mezinárodního práva zakazující státu, na jehož lodi došlo k účinkům trestného činu, považovat tento čin za takový jako by byl spáchán na jeho území. V závěru dospěl Dvůr k tomu, že neexistuje pravidlo mezinárodního práva s ohledem na případy kolizí (there is no rule of international law in regard collision cases) , že trestní proces je výlučně v rámci jurisdikce státu, pod jehož vlajkou loď pluje.

13

S 32. Dvůr rozhodl rozhodujícím hlasem předsedy Stálého dvora me- zinárodní spravedlnosti ve prospěch Turecka. Otázky: 1. Potvrdil Dvůr výlučnou jurisdikci státu vlajky nad svou lodí na vol- ném moři? Existují nějaké výjimky? 2. Může stát považovat čin, ke kterému došlo na cizí lodi na volnémmoři jako by se to stalo na jeho území? Z jakého pravidla je třeba vycházet? 3. Z jakého důvodu Dvůr připustil jurisdikci Turecka? 4. Uplatňuje se teorie účinků při výkonu jurisdikce v mezinárodním právu? 1.3 Chorzówská továrna Německo v. Polsko Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, rozsudek č. 8 ze dne 26. července 1927, rozsudek č. 13 ze dne 13. září 1928 4 klíčová slova: pravomoc Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti – výklad mezinárodní smlouvy – převzetí majetku na základě zákona -odpovědnost státu za mezinárodně protiprávní jednání – nárok na reparaci – rozsah repa- race – uvedení do předešlého stavu – kompenzace skutečné škody a ušlého zisku Skutkové okolnosti případu Horní Slezsko, které tvořilo původně část Německa, se stalo po první svě- tové válce součástí Polska. Dne 5. března 1915 byla uzavřena dohoda mezi Německem a Bayerische Stickstoffwerke A.-G. (akciová společnost) se sídlem Trostberg, Horní Bavorsko, na základě kterého bylo dohodnuto „založit pro Německo a začít s výstavbou, kromě jiného, továrny na výrobu dusičnanů v Chorzów, Horní Slezsko“. Dne 24. prosince 1919 byla podepsána v Berlíně smlouva za účelem vy- tvoření nové společnosti, Oberschlesische Stickstoffwerke A.-G., a o prodeji továrny v Chorzów této společnost se vším příslušenstvím, zásobami, suro- 4 Oficiální citace rozsudku: Chorzów Factory Case (Germany v. Poland); P.C.I.J., Ser. A, No. 17, 1928 – rozsudek č. 13 (ve věci samé – The Merits); P.C.I.J., Ser. B, No. 3, 1927 Adobe Garamond Pro rozsudek č. 8 (pravomoc – Jurisdiction).

14

vinami, zařízením a zbožím na skladě. Řízení a výroba zůstala v rukou společnosti Bayerische Stickstoffwerke, která nadále užívala svých patentů, licencí a zkušeností, stejně jako obchodní smlouvy. Nová akciová společnost Oberschlesische Stickstoffwerke A.-G. byla zapsána do obchodního rejstříku dne 29. ledna 1920, vedeného soudem v Königshütte, který byl příslušným pro Chorzów a byla také zapsána jako vlastník nemovitostí, patřících továr- ně na výrobu dusičnanů v Chorzów. Dne 1.července 1922 rozhodl soud v Königshütte (nyní Huta Krolewska), který se mezitím stal soudem polským, že zápis společnosti do obchodního rejstříku je absolutně neplatný. Z toho důvodu byl zápis zrušen, obnoven původní stav, takže vlastnická práva k nemovitostem byla zapsána zpět na polskou vládu, ministerstvo financí (Polish Treasury). Zápis byl prove- den na základě čl. 256 versailleské smlouvy a polského zákona a dekretu ze 14. července 1920 a ze 16. června 1992. Německá vláda zahájila řízení podáním žaloby u Stálého dvora mezi- národní spravedlnosti (dále také jen „Soud“) dne 8. února 1927 z titulu jednání polské vlády v rozporu s Úmluvou o Horním Slezsku uzavře- nou v Ženevě 15. května 1922 mezi Německem a Polskem (dále také jen „Ženevská úmluva“) a domáhala se reparace za škodu způsobenou společnosti Oberschlesische Stickoffwerke A.G. (Aktiengesellschaft – ak- ciová společnost), dále také jen „Oberschlesische“ a společnosti Bayerische Stickstoffwerke A.G., dále také jen „Bayerische“. Německo dále požado- valo, že polská vláda je povinna nahradit škodu uvedeným společnostem od 3. července 1922 do vydání nálezu. Požadovaná náhrada škody činila 58,400.000 říšských marek a 1,656.000 říšských marek s příslušenstvím ve prospěch Oberschlesische Stickstoffwerke a 20,179.000 říšských marek za škodu způsobenou Bayerische Stickstoffwerke s tím, že Polsko nesmí vy- vážet do Německa, Spojených států amerických, Francie a Itálie dusičnaté vápno a amoniak dusičný od 30. června 1931. Soud uznal svým nálezem č. 7 (ze dne 25. května 1926), že postup Polska nebyl v souladu s ustanoveními čl. 6 a násl. Ženevské úmluvy. Polsko vzneslo námitku nedostatku pravomoci Soudu dne 14. dubna 1927, která byla zamítnuta nálezem Soudu č. 8 dne 26. července 1927 s tím, že rozhodnutí o meritu bylo vyhrazeno na dobu pozdější, tj. nález č. 3 (pozn. autora).

15

Argumentace a závěry Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti Rozhodnutí č. 8 (Pravomoc): S 21. Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti vyslovil v předcházejících rozhodnutích o pravomoci (č. 6 a č. 7) názor, že ve smyslu čl. 23 odst. 1 Ženevské úmluvy platí, že spor týkající se výkladu čl. 6 až 22 Ženevské úmluvy nezahrnuje pouze otázky správnosti takového výkladu, ale také jaké jsou důsledky jednání anebo opominutí v rozporu s články úmluvy. S 26. Výklad (interpretation) smlouvy, který by omezoval soud pouze na zjištění, že smlouva byla aplikována nesprávně anebo že nebyla apli- kována vůbec (that the Convention had been incorectly applied or that had not been applied), aniž by soud byl oprávněn stanovit podmínky znovu- obnovení práv a povinností podle smlouvy, by bylo v rozporu s tím, co je prima facie vlastním účelem rozhodčí doložky; namísto založení pra- vomoci k rozhodnutí sporu jednou provždy by byla otevřena možnost vedení dalších sporů. Je zřejmé, že Polsko přijetím zákona ze dne 14. července 1920 poruši- lo povinnost, vyplývající ze Ženevské úmluvy. Pokud došlo k odnětí ma- jetku bez předchozího zajištění vlastnických práv poskytnutím možnosti dovolat se příslušného soudního orgánu, pak povinnost přezkoumání poté, kdy byl majetek již odňat, nemůže odčinit skutečnost, že došlo k porušení Ženevské úmluvy a pravomoc Stálého soudu mezinárodní spravedlnosti tak byla dána. S 32. Kromě toho obecnou zásadou přijatou v rozhodovací praxi me- zinárodního rozhodčího soudnictví, stejně jako vnitrostátních soudů je, že strana nemůže mít výhodu vyplývající z toho, že jiný nesplnil urči- tou povinnost anebo nevyužil určité prostředky nápravy, jestliže taková strana svým protiprávním jednáním druhé straně znemožnila splnění dané povinnosti nebo znemožnila takové straně obrátit se svým náro- kem na soud, který je k projednání věci příslušný. S 33 . Na základě těchto úvah potvrdil Stálý dvůr mezinárodní spra- vedlnosti svoji pravomoc a přistoupil k rozhodnutí ohledně merita věci, které bylo předmětem žaloby na základě žalobního návrhu ze 2. břez- na 1927.

16

Rozhodnutí č. 13 (ve věci samé): S 30. V mezinárodním právu platí pravidlo, že porušení závazku za- kládá povinnost nahradit škodu adekvátním způsobem. Náhrada ško- dy je tak nevyhnutelným důsledkem porušení mezinárodní úmluvy (reparation therefore is the indispensable complement of a failure to apply a convention) . Pro vznik tohoto závazku není nutné, aby byl stanoven v úmluvě samotné (there is no necessity for this to be stated in the convention itself ). Spor o náhradu škody z důvodu, že byla porušena mezinárodní smlouva, je tudíž spor založený na její aplikaci. S 18. V meritorní fázi řízení se proto Soud musel zabývat reparací způsobené újmy (reparation) a výší a způsobem zaplacení náhrady škody (the amount and method of payment), k níž by Polsko mohlo být zavázáno v důsledku jeho jednání, jak bylo rozhodnuto v nálezu č. 7, neboť toto jednání nebylo v souladu se Ženevskou úmluvou z 15. května 1922. S 28. Zásadou mezinárodního práva je, že náhrada za způsobenou újmu spočívá v odškodnění odpovídající škodě, kterou příslušníci po- škozeného státu utrpěli jako výsledek jednání v rozporu s mezinárodním právem. Nicméně toto je spíše obvyklá forma pro reparace (the repara- tion of a wrong may consist in an indemnity corresponding to the damage which the nationals of the injured State have suffered as a result of the act which is contraty to international law. This is even the most usual form of reparation). Reparace, tj. náhrada škody jednoho státu vůči druhému, nemůže měnit svůj charakter proto, že je poskytována jako náhrada škody na zá- kladě kalkulace škody, kterou utrpěla soukromá osoba. Právní pravidla (the rules of law) , kterými se řídí reparace (náhrada škody, reparation ), jsou pravidly platného mezinárodního práva mezi dvěma zúčastněný- mi státy a nikoli právními pravidly ( the law ) upravujícími vztahy mezi státem, který se dopustil protiprávního jednání (which has committed wrongful act) , a jednotlivcem, který utrpěl škodu (the individual who has suffered damage) . Práva a povinnosti jednotlivce, jejichž porušení způso- bilo škodu, jsou vždy jiným okruhem práv než práv náležejících státu, která mohou být rovněž porušena stejným jednáním (by the same act). Újma, kterou utrpěl jednotlivec, proto není ve své podstatě nikdy iden- tická s újmou, která vznikla státu. Újma jednotlivce tak může sloužit

17

pouze jako příslušné měřítko (a convenient scale) pro výpočet reparace náležející státu. Mezinárodní právo nebrání státu poskytnout druhému státu možnost (the right) obrátit se na mezinárodní arbitrážní tribunály a dosáhnout vydání rozhodčího nálezu přímo ve prospěch jednotlivců druhého státu z titulu náhrady škody jimi utrpěné v důsledku porušení mezinárodního práva prvním státem. Německo jako žalobce požadovalo částku reparace (the amount of the reparation claimed) jako škodu utrpěnou oběma společnostmi v důsled- ku chování polské vlády, a proto Soud považoval za nezbytné zjistit, zda tyto společnosti škodu v důsledku takového chování skutečně utrpěly. Polsko odmítalo existenci jakékoli škody, i když odnětí (dispossession) Oberschlesische bylo nesporné. Mezi stranami byla sporná výše a způsob placení reparace, která by byla přisouzena (the Partis are at issue as tu the amount and Metod of payment of any compenstaion which may be awarded). S 30. Soud proto musel především posoudit, zda škoda, která by byla důvodem pro reparaci, vznikla a to jak v případě Bayerische, tak i v pří- padě Oberschlesische. S 31. (II. nálezu) Při posuzování této otázky Soud především konsta- toval, že při stanovení škody způsobené protiprávním jednáním musí Soud vycházet pouze z hodnoty majetku, nároků podílníků a jejich obchodních podílů (only the value of property, rights and interest) , které byly odňaty a jejichž vlastníkem je jednotlivec (the person) , v jehož pro- spěch je kompenzace (compensation) uplatňována anebo vzniklá škoda, jako měřítko uplatňované náhrady škody (the damage done to whom is to serve as a means of gauging the reparation claimed) . Tato zásada, která je potvrzována rozhodnutími arbitrážních tribunálů, má ten účinek, že při stanovení škody jsou vyloučeny protiprávní následky týkající se třetí strany a na druhé straně zaručuje zahrnutí do reparace dluhů a ostatních závazků, za které poškozená strana odpovídá. Škoda, kterouutrpělaOberschlesische ve spojení s podnikemv Chorzówě, se tak rovná její úplné hodnotě (the total value) – nicméně pouze této úplné hodnotě – majetku, nároků podílníků a obchodních podílů spo-

18

lečnosti (property, rights and interest of this Company) , bez odečtení jejích závazků (liabilities). S 46. (III. nálezu) Soud určil vůdčí principy, podle kterých je nut- né stanovit výši příslušné peněžité náhrady (the amount of compensation due) . Jednání Polska, které Soud shledal v rozporu s Ženevskou úmlu- vou, není vyvlastněním (is not an expropriation) – takže lze po právu po- žadovat pouze zaplacení odpovídající (fair) peněžité náhrady (to render which lawful only the payment of fair compensation would have been wan- ting) ; neboť převzetí majetku, včetně nároků podílníků a obchodních podílů, bylo možné pouze výjimečně, za podmínek stanovených čl. 7 uvedené (Ženevské) úmluvy. Z toho vyplývá, že kompenzace (peněžitá náhrada, the compensation) náležející německé vládě není nezbytně omezená hodnotou podniku v okamžiku zbavení dispozice k podniku (at the moment of dispossessi- on of the undertaking) , včetně úroků z prodlení do okamžiku zaplacení. Takové omezení by bylo přípustné v případě, že by polská vláda byla oprávněna k vyvlastnění a pokud by její protiprávní jednání spočívalo pouze v nezaplacení náležité ceny (just price) oběma společnostem za to, co bylo vyvlastněno; v tomto případě by takové omezení znevýhodnilo Německo a neodpovídalo by zájmům chráněným Ženevskou úmluvou, kterých se Německo dovolávalo, a tyto zájmy by nebyly porušeny pokud by Polsko řečenou úmluvu dodržovalo. S 47. Základní zásadou obsaženou v platném pojmu protiprávního jednání (the actual nation of an illegal act) – zásada, která je zřejmě po- tvrzována mezinárodní praxí a zejména rozhodnutími arbitrážních tri- bunálů – je, že reparace musí plně (as far as possible) odstranit veškeré důsledky protiprávního jednání a obnovit stav, který by se vší pravděpo- dobností existoval, pokud by k takovému jednání nedošlo. Uvedení do předešlého stavu, nebo pokud to není možné, zaplacení příslušné peněžité částky v hodnotě odpovídající uvedení do předešlého stavu a přiznání, pokud je to nezbytné, ušlého zisku, který nebyl pokryt uvedením do předešlého stavu anebo peněžitou náhradou – jsou prin- cipy pro stanovení náhrady újmy z důvodu jednání v rozporu s meziná- rodním právem (The essentials principle contained in the actual nation of an illegal act – a principle which seems to by established by international

19

practice and particular by the decisions of arbitral tribunal – is that repara- tion must, as far as possible, wipe out all the consequence of the illegal act and reestablish the situation which would, in al probability, have existed if that act had not been committed. Restitution in kind, or, if this is not pos- sible, payment of a sum corresponding to the value which a restitution in kind would bear; the award, if need by, or damages for loss sustained which would not be covered by restitution in kind or payment in place of it – such are the principles which should serve to determine the amount of compensa- tion due for an act contrary to international law). Zbavení držby průmyslového podniku, jehož vyvlastnění je zakázáno Ženevskou úmluvou, zahrnuje povinnost obnovit podnik (the obligation to restore the undertaking) a pokud to není možné zaplatit jeho hodnotu v okamžiku odškodnění (to pay its value at the time of the indemnification) , pokud uvedení do původního stavu není možné (restitution which has become impossible). Na základě obecných zásad mezinárodního práva přistupuje k této povinnosti náhrada ušlého zisku v důsledku zabrání (the seizure) chorzówské továrny. Zabrání továrny tak nemůže mít proto žádný jiný důsledek než za- placení hodnoty restituovaného (nahrazovaného) podniku namísto jeho obnovení. Náklady na výstavbu továrny v Chorzówě, které byly vzaty za základ žalobcem při stanovení výše peněžité náhrady, byly Polskem, jako žalo- vaným odmítnuty. Soud, aniž by se zabýval posouzením takových ná- kladů, pouze konstatoval, že není vyloučeno, že náklady na výstavbu továrny nemusí odpovídat hodnotě továrny po jejím dokončení. Tato možnost musí být obzvláště zvážena v tomto případě, když továrna byla postavena proto, aby byla uspokojena naléhavá a nezbytná veřejná po- ptávka (the imperious demands of public necessity) a za výjimečných okol- ností způsobených válkou. S 52. Výši náhrady sjednanou mezi stranami v průběhu jednání před tím, než byl vydán nález č. 7, nemohl Soud zohlednit, protože toto jed- nání nevedlo k plnému odstranění sporu.

20

S 53. Se zohledněním těchto obtíží Soud dospěl k závěru, že je nut- né stanovit hodnotu několika metodami za účelem umožnění srovnání a v případě potřeby doplnění výsledků získaných tou či onou metodou. Nález č. 13 obsahoval výrok, že náhrada bude přiznána jedinou cel- kovou částkou, když Soud vyhradil, že výše náhrady bude vycházet ze znaleckého posudku, včetně způsobu placení této náhrady. S 71 . I když Soud vyhradil rozhodnutí o meritu věci, zejména stano- vení výše a způsobu reparace za odňatou továrnu dalšímu nálezu, nález, kterým by byla stanovena konečná výše náhrady, nebyl vydán. Tento soud- ní spor byl ukončen dohodou stran dne 25. května 1929 (viz Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, Přehled rozhodnutí, nařízení a posudků). Otázky: 1. Kdy se stát dopustí mezinárodně protiprávního chování? 2. Jaké jsou důsledky protiprávního chování státu? 3. Jaké jsou formy reparace? 4. Lze vyvlastnit majetek cizince podle vnitrostátního práva bez dalšího? 5. Liší se reparace ve prospěch státu a jednotlivce v případě porušení mezinárodněprávního závazku?

21

1.4 Východní Grónsko Dánsko v. Norsko Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, ze dne 5. dubna 1933 5 klíčová slova: státní orgány pro mezinárodní styk – význam jednostran- ných prohlášení v mezinárodním právu Skutečnosti tvořící podklad pro rozhodnutí soudu Norsko a Dánsko náležely od 14. století až do roku 1814 ke stejnému krá- lovství. V roce 1814 Dánsko postoupilo Norsko Švédsku, avšak bez Grónska. Dánsko si činilo nárok na svrchovanost nad východním Grónskem z titulu okupace. Argumentovalo rovněž tím, že Norsko jeho svrchovanost nad ostro- vem uznalo v tzv. Ihlenově deklaraci. Dne 14. července 1919 se totiž uskutečnil rozhovor mezi Nilem Clausem Ihlenem, norským ministrem zahraničních věcí, a dánským vyslancem, během kterého dánský vyslanec prohlásil, že Dánsko nebude vznášet ná- mitky proti norskému nároku na Špicberské ostrovy. Dánský vyslanec dále prohlásil, že jeho vláda hodlá vyřešit otázku svrchovanosti nad Východním Grónskem na Pařížské mírové konferenci a počítá s tím, že Norsko nebu- de dánským nárokům klást žádné překážky. O několik dní později, dne 22. července 1919, informoval norský ministr zahraničních věcí v ústním rozhovoru dánského vyslance o tom, že norská vláda nebude činit žádné potíže při řešení této otázky. Norsko ovšem v roce 1931 odmítlo uznat dánskou svrchovanost nad ce- lým ostrovem. Naopak deklarací z července 1931 Norsko oficiálně potvrdi- lo převzetí svrchovanosti nad nekolonizovanou částí Východního Grónska a uvádělo, že toto území má charakter terra nullius. Ve všech ostatních čás- tech byl ostrov Grónsko kolonizován Dánskem a Norsko jeho svrchovanost nezpochybňovalo. Poté, co byl spor předložen Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti, Dánsko argumentovalo tím, že Ihlenova deklarace z července 1919 před- stavuje definitivní a závazné uznání dánské svrchovanosti nad Východním

5 Oficiální citace rozsudku: Legal Status of Eastern Greenland (Denmark v. Norway); P.C.I.J., Series A/B, 53.

22

Grónskem ze strany Norska. Dánsko zdůrazňovalo, že uznalo norskou svr- chovanost nad Špicberskými ostrovy pouze výměnou za tuto deklaraci. Argumentace a rozhodnutí Soudu S 72-73. Soud nemůže toto stanovisko (Dánska, H. S.) akceptovat. Důsledné zkoumání použitých slov a okolností, stejně jako následující- ho vývoje ukazuje, že pan Ihlen nemohl mít úmysl odevzdat definitivní uznání dánské svrchovanosti nad Grónskem, a dále ukazuje, že ani dán- ská vláda mu nemohla ve chvíli odevzdání deklarace v tomto smyslu rozumět. (…) Nicméně otázka, kterou je nyní třeba zodpovědět, zní, zda Ihlenovo prohlášení – byť nepředstavuje definitivní uznání dánské suverenity – nepředstavuje příslib, který brání Norsku v okupování kterékoli části Grónska. (…) S 73. Soud se domnívá, že není sporné, že odpověď, kterou dal minis- tr zahraničních věcí jménem své vlády diplomatickému zástupci cizího státu, je v otázce, která spadá do jeho působnosti, závazná pro zemi, kterou tento ministr zastupuje. Z toho vyplývá, že v důsledku příslibu obsaženého v Ihlenově deklaraci ze dne 22. července 1919 je Norsko po- vinno zdržet se popírání dánské suverenity nad Grónskem jako celkem, a a fortiori zdržovat se okupování části Grónska. Otázky: 1. Vysvětlete postavení centrálních orgánů státu v mezinárodním styku. 2. Jaký je význam jednostranných prohlášení v rámci systému pramenů mezinárodního práva? 3. Co je rozhodující pro právní závaznost jednostranného prohlášení?

23

2. MEZINÁRODNÍ SOUDNÍ DVŮR Mezinárodním soudní dvůr (International Court of Justice – ICJ , zkráceně MSD nebo Soud) je druhým celosvětovým soudem po Stálém dvoru mezinárodní spravedlnosti se sídlem v Haagu, byl zřízen Chartou OSN jako hlavní soudní orgán Organizace spojených národů (čl. 92 Charty OSN), je jedním z hlavních orgánů OSN. Z právního hlediska se jedná o nový soud, nikoli o pokračování Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, i když mezi oběma soudy existuje určitá formální i mate- riální souvislost. Právním základem činnosti Mezinárodního soudního dvora jsou Charta OSN (čl. 92-96 a některá ustanovení kapitoly VI, zejména čl. 36 odst. 3), Statut Mezinárodního soudního dvora, který je nedílnou součástí Charty (čl. 92 Charty OSN) a jednací řád MSD (vypracova- ný na základě čl. 30 Statutu samotným Soudem). Účastníky Statutu MSD jsou ipso facto členové OSN (čl. 93 odst. 1 Charty a čl. 35 odst. 1 Statutu). Být účastníkem Statutu neznamená ovšem přijmout obligatorní juris- dikci MSD. Význam tohoto ustanovení spočívá pouze v tom, že členové OSN mají jako takoví přístup k Soudu. K založení jurisdikce Soudu, pro projednávání sporu, je třeba speciálního souhlasu státu. MSD tvoří sbor 15 soudců, kteří se volí z osob vysoké mravní úrov- ně a odborné způsobilosti, schopných zastávat funkci nejvyšších soudců ve svých zemích anebo uznaných jako znalci mezinárodního práva (čl. 2 Statutu). Mezi soudci může být současně pouze jeden příslušník téhož státu (čl. 3 odst. 1). Volbu provádí Valné shromáždění a Rada bezpečnosti v odděleném hlasování. Zvoleni jsou ti kandidáti, kteří dosáhli většiny hlasů všech členů obou orgánů. Soudci jsou voleni ze seznamu osob, navržených státními skupinami Stálého rozhodčího soudu. Není-li stát účastníkem Stálého rozhodčího soudu, jmenuje státní skupinu za stejných podmí- nek jeho vláda (čl. 4). Funkční období soudců trvá 9 let. Každé tři roky se volí pět soudců, aby byla zajištěna kontinuita Soudu. Soudcové jsou po skončení svého funkčního období znovu volitelní (čl. 13).

24

Soudcové musí být nezávislí. Nesmějí přijímat příkazy při výkonu své funkce, zejména ne od států, kterých jsou příslušníky, nejsou zástupci stá- tů. Jsou povinni vykonávat svou funkci svědomitě a nestranně. Po dobu svého soudcovského působení nesmějí zastávat žádné jiné politické nebo administrativní funkce ani vykonávat žádné povolání (čl. 16). Soudce se účastní rozhodování i v případě, že stranou ve sporu je jeho domovský stát. Jestliže však některá strana ve sporu (nebo obě) nemá u MSD soudce vlastní státní příslušnosti, může určit soudce ad hoc, kte- rý se pak účastní projednávání tohoto sporu jako plnoprávný člen MSD (čl. 31). Soud tak může být až sedmnáctičlenný. Při výkonu své funkce požívají soudcové diplomatických výsad a imunit (čl. 19). MSD zasedá zpravidla v plénu. Kvórum tvoří devět soudců (čl. 25). Soud si volí na tři léta předsedu a místopředsedu, kteří jsou znovuzvo- litelní (čl. 21). Soud může ustavit i méně početné senáty, nejméně tříčlenné , aby se zabývaly určitými kategoriemi sporů, například spory ve věcech pracov- ních a spory, které se týkají dopravy a průvozů (čl. 26 odst. 1). Soud může kdykoli utvořit senát, aby se zabýval určitým sporem. Počet soud- ců, tvořících takový senát, určí MSD se souhlasem stran (čl. 26 odst. 2). Rozsudek kteréhokoli senátu platí za vydaný MSD (čl. 27). Mezinárodní soudní dvůr je příslušný jednak řešit spory mezi státy a dále podávat mezinárodním organizacím posudky o právních otázkách. Pouze státy mohou být stranami v řízení před Soudem (čl. 34 odst. 1). Stranami ve sporném řízení nemohou být ani mezinárodní organizace, ani vnitrostátní osoby fyzické či právnické. Příslušnost MSD se vztahuje na všechny spory, které na něj strany vzne- sou a na všechny otázky zvlášť předvídané Chartou OSN, v platných me- zinárodních smlouvách a úmluvách (čl. 36 odst. 1). Příslušnost dvora je zásadně fakultativní, tj. jedná pouze na popud oprávněných stran. MSD je příslušný pouze pro spory a otázky právní povahy. Příslušnost Soudu v právních sporech je založena obvykle dohodou o předložení kon- krétního sporu k jeho rozhodnutí (tzv. kompromis), například ve spo- ru mezi Maďarskem a Slovenskem ve věci vodního díla Gabčíkovo- Nagymaros – rozsudek MSD z roku 1997.

25

Příslušnost může být založena rovněž smlouvou, resp. doložkou ve smlouvě (tzv. fakultativní doložka o obligatorní jurisdikci). Jurisdikce může být založena i jednostranným prohlášením státu (opční prohlášení) na základě čl. 36 odst. 2 Statutu MSD. Opční prohlášení je závazné za podmínky reciprocity (vzájemnosti), tj. vůči státům, které uči- nily nebo učiní stejné prohlášení, jeho platnost lze vázat na určitou dobu (obvykle 5 nebo 10 let) nebo na podmínku, že prohlášení učiní určitý počet států nebo přímo vyjmenované státy (čl. 36 odst. 3 Statutu). Souhlas s příslušností MSD pro určitý spor může být dán i mlčky (konkludentně). O státu, který se pustí do projednávání sporu před MSD, aniž by uplatnil námitku jeho nepříslušnosti, se má za to, že uznal mlčky příslušnost Soudu. Sporné řízení před MSD se zahajuje buď oznámením kompromisu , anebo písemnou žalobou . V případě žaloby podané jednou stranou je ovšem příslušnost MSD dána pouze tehdy, jestliže se žalovaná strana dříve podrobila jeho jurisdikci smlouvou nebo opčním prohlášením , nebo že se mlčky pustí po podání žaloby do projednávání sporu, i když k tomu nebyla povinna. Odmítá-li druhá strana ve sporu účastnit se procesních úkonů, i když jurisdikci přijala, může Soud na žádost prvé strany roz- hodnout podle jejího návrhu (vynést rozsudek pro zmeškání). MSD musí nejprve zjistit svou příslušnost a skutkovou i právní odůvod- něnost návrhu. Řízení před Soudem je písemné a ústní. Písemné říze- ní spočívá v tom, že se prostřednictvím kanceláře Soudu zasílají Soudu i stranám spisy, odpovědi a důkazy. Během ústního řízení MSD vyslech- ne svědky, znalce, zmocněnce, poradce a právní zástupce. MSD rozhoduje spory mezi státy na základě práva (čl. 38 odst. 1 Statutu). Na základě dohody sporných stran může MSD rozhodovat též ex aequo et bono (čl. 38 odst. 2 Statutu), tj. podle zásad spravedlnosti. Soud se usnáší prostou většinou přítomných soudců. Při rovnosti hla- sů rozhoduje hlas předsedy nebo soudce, který předsedu zastupuje. RozsudekMSD je konečný , tj. není proti němu odvolání (čl. 60 Statutu). Jako mimořádný opravný prostředek připouští Statut obnovu řízení v pří- padě, že vyšly najevo skutečnosti rozhodujícího významu, které nebyly známy v době vydání rozsudku Soudu ani straně. Žádost o obnovu musí

26

být podána do 6 měsíců po tom, co neznámé skutečnosti vyšly najevo, nejpozději však do 10 let po vyhlášení rozsudku (čl. 61 Statutu). Rozsudek je pro sporné strany závazný (čl. 59 Statutu). V případě nesplnění rozsudku státem může se oprávněný stát domáhat splnění rozsudku prostředky, které mezinárodní právo dává státu v rámci do- nucení. Oprávněný stát se ve většině případů domáhá splnění rozsud- ku individuálně. Mezinárodní právo nemá žádný obecný exekuční orgán. Zvláštní způ- sob vynucení však obsahuje čl. 94 odst. 2 Charty OSN, podle kterého se v případě nesplnění rozsudku MSD může poškozená strana obrátit k Radě bezpečnosti OSN. Posudkové řízení se zahajuje písemnou žádostí oprávněného meziná- rodního orgánu nebo organizace. V žádosti má být vymezena otázka, kterou má Soud objasnit. Žádosti o posudek se mohou týkat jen právních otázek, které vznikly v oboru činnosti příslušného orgánu nebo organizace (čl. 96 Charty), nikdy otázek politických. Posudky vydané MSD jsou právně nezávazné i pro orgány, které si je vyžádaly. Mohou však mít značnou morální váhu.

27

2.1 Korfský průliv Velká Británie v. Albánie Mezinárodní soudní dvůr, rozsudek ze dne 9. dubna 1949 6 klíčová slova: odpovědnost státu – náležitá péče (due diligence) – suvereni- ta státu – pobřežní moře Skutkové okolnosti případu Dne 22. října 1946 najely dva britské torpédoborce, Saumarez a Volage, v albánských pobřežních vodách Korfského průlivu na miny. Incident si vyžádal smrt 44 a zranění 42 britských důstojníků a námořníků. Velká Británie, jež Korfského průlivu využívala jako námořní cesty do Řecka, čelí- cího tehdy rostoucí hrozbě komunistické revoluce, průliv o tři týdny později, ve dnech 12. a 13. listopadu 1946, v rámci tzv. Operation Retail prohleda- la: nalezla zde dalších 22 min, které byly zneškodněny. Průliv přitom brit- ské námořnictvo prohledalo již v letech 1944 a 1945 a tehdy v něm žádné miny zjištěny nebyly. Mezi Velkou Británií a Albánií zavládlo značné napětí. Otázka se dokonce dostala na pořad jednání Rady bezpečnosti OSN, která oba státy vyzvala, aby případ předložily MSD. Velká Británie tak v květ- nu 1947 učinila, čímž zahájila historicky první sporné řízení před MSD. Postoje a požadavky stran sporu Velká Británie se v žalobě domáhala toho, aby Soud uznal, že Albánie nese odpovědnost za ztráty na životech a za materiální škody způsobené výbuchem min z října 1946. Žádost byla opřena o tvrzení, že Albánie o umísťování nebo alespoň přítomnosti min v Korfském průlivu mu- sela vědět a že zanedbala svou povinnost informovat o ní jiné státy. Albánie britské nároky odmítala a sama po MSD chtěla, aby prohlásil, že neoprávněným vniknutím do jejích pobřežních vod v říjnu a listopa- du 1946 porušila Velká Británie její suverenitu. Oba státy také požado- valy reparace, Velká Británie ve formě finančního odškodnění, Albánie ve formě satisfakce.

6 Oficiální citace rozsudku: Corfu Channel Case (U.K. v. Albania); I.C.J. Reports 1949, p. 4.

28

Argumentace a závěry MSD Odpovědnost státu a náležitá péče

S 18. (…) z pouhé skutečnosti, že stát vykonává kontrolu nad svým územím a vodami, nelze vyvodit, že nutně věděl, nebo měl vědět o kaž- dém protiprávním jednání spáchaném zde, ani že znal, nebo měl znát jeho původce. S 22. Ze všech výše zmíněných skutečností a poznatků Soud vyvozuje závěr, že k položení minového pole, které způsobilo výbuchy 22. říj- na 1946, nemohlo dojít bez vědomí albánské vlády. Závazky připadající albánským úřadům spočívaly v notifikaci, ve pro- spěch lodní dopravy obecně, o existenci minového pole v albánských pobřežních vodách a ve varování blížících se britských lodí před bez- prostředním nebezpečím, jemuž je minové pole vystavovalo. Takové závazky jsou založeny (…) na určitých obecných a všeobecně uznaných zásadách, konkrétně na základních ohledech lidskosti (elementary consi- derations of humanity) (…), zásadě svobodné námořní plavby a závazku každého státu vědomě nepřipustit, aby jeho území bylo využíváno pro jednání odporující právům jiných států. (…) Albánie ani neoznámila existenci minového pole, ani nevarovala britské válečné lodě před nebezpečím, jemuž byly vystaveny. (…) S 22-23. (…) položení min, ať už bylo přesné datum jakékoli, bylo uskutečněno v době, kdy byl průliv přísně střežen Albánií. Připustíme- li, že k němu došlo v poslední chvíli (…), pak jediný závěr, který lze vyvodit, je ten, že vydat obecné oznámení by bylo obtížné, ne-li ne- možné. To by ale nebránilo albánským úřadům, aby okamžitě podnikly, jak měly, všechny kroky nezbytné k tomu, aby varovaly lodě v blízkos- ti nebezpečné oblasti. Avšak albánské úřady neučinily nic, aby tragédii zabránily. (…) Tato závažná selhání ( omissions ) zakládají mezinárodní odpovědnost Albánie. S 23. Soud tak dospívá k závěru, že Albánie je odpovědná podle mezi- národního práva za výbuchy, k nimž došlo 22. října 1946 v albánských vodách, a za škodu a ztráty na životech, jež z něj vyplynuly, a že je po- vinností Albánie zaplatit Velké Británii odškodnění.

29