Scripta Juridica 5: KODIFIKACE A ROZVOJ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

né kodifikační úmluvě, neboť ta je pro její účastníky závazná. Druhá část, a to státy stojící mimo, by pak obsah současného obecného mezinárodního práva aplikovaly v dřívější staré podobě ( preexisting regime ). Tím by se ale i pojmově rozpadlo pro všechny státy platné právo, zejména pak ta jeho obsahová část, jež z něho činí právní řád mezinárodní (viz výše). Tomu tak ale není, což chce ilustrovat následující příklad. 3. Příklad Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969), jeho zobecnění Úmluva o právu mezinárodních smluv, jejíž textová předloha vzešla z „dílny“ Komise pro mezinárodní právo ( Komise MP ), jakožto hlavního kodifikačního orgánu OSN, byla podpisem čtyřiceti pěti států sjednána 23. 5. 1969, v plat- nost vstoupila 27. 1. 1980 po uložení pětatřicáté ratifikační listiny (čl. 84). Po více jak pětadvaceti létech má nyní 108 účastnických států (květen 2007). Vezmeme-li v potaz, že je na světě kolem dvou set států, asi 210 až 215 vyko- navatelů veřejné moci (k tomuto číslu se později vrátíme), pak z toho plyne, že se kodifikační Vídeňskou úmluvou o smluvním právu (1969) řídí jen asi ½ členů mezinárodního společenství států. Do druhé poloviny, tedy států stojících mimo řečenou úmluvu, spadají i mno- hé, které ji v r. 1969 podepsaly a dosud neratifikovaly (USA, podepsaly ji až 24. 4. 1970). Spadají sem ale i ty, které ji tehdy odmítly podepsat a od té doby k ní nepřistoupily. K uvedení je příklad Francie. 4 Jakkoli jde o zemi s vyspělou právní kulturou a − na druhé straně − sama předmětná úmluva (1969) je obecně pokládána za zdařilou kodifikaci, byť obsahuje hodně tzv. rozvojových pravidel (viz výše), Francie není dosud jejím účastníkem V doktríně jen zlí jazykové mají zato, že je to důsledek dávné a zná- mé franko-anglické animozity, neboť toto kodifikační dílo je v podstatě dílem britských právníků-internacionalistů, kteří v Komisi MP k dané tematice zastá- vali funkci autorů předloh (zvláštní zpravodajové), z nich pak Sir Humphrey Waldock (1904−1981) z Oxfordu text dokončil. Skutečnost je však docela prozaická. Francie úmluvu (1969) tehdy nepode- psala a dosud se jí neúčastní z důvodů, které souvisejí s jejím (výše uvedeným) článkem 53, jenž vymezuje jus cogens a jeho dopad na smlouvu, která by mu obsahově odporovala. Vlastní text smlouvy totiž provází komentář − připravený Komisí MP −, určený nejen pro diplomatickou konferenci, jež danou smlou- 4 Na samotné diplomatické konferenci (Vídeň, 23. 5. 1969), jež konečný text úmluvy přijímala, Francie patřila mezi 8 států, které hlasovaly proti přijetí článku 53 v současném znění, vedle např. Austrálie, Belgie, Švýcarska a Turecka; 12 států se tam zdrželo hlasování, mezi nimi též Spojené státy a Japonsko.

10